Můj příběh: “Cukrovka mi ukázala, že musím žít. Život je příliš krátký.”

Byla jsem stejná, jako většina lidí kolem mě. Žila jsem slůvkem „až“. Až budu mít dostudováno. Až budu mít vysněnou práci. Až budu mít partnera. Až budu vdaná. Až budu mít děti. Takových až bych našla nespočet. Nikdy jsem si nedovolila být šťastná. Věřila jsem, že mě čeká něco lepšího, na co si musím počkat, a tak mi “obyčejné štěstí” zkrátka nestačilo.

Byla jsem nešťastná a neuměla žít

Měla jsem pocit, že na nic není ten správný čas. Neustále jsem byla v tenzi a čekala, co se bude dít. Někteří to budou možná znát. Prostě čekáte, až vám život pošle nějakou bombu a teprve pak to bude stát za to. Je to takové vězení, kvůli kterému nikdy nežijete v přítomnosti. Vždy jste duchem v budoucnosti. A zároveň také v minulosti. Byla jsem nešťastná a zároveň jsem toužila po tom, abych vypadala spokojeně. Prahla jsem po obdivu. Mé nízké sebevědomí chtělo ujištění, že za něco stojím.

Vysokou školu jsem v podstatě promarnila čekáním. Pak přišla diagnóza cukrovky. Zhroutí se vám svět, to víte, že ano. Říkáte si: „Proč já?“ A pak máte vztek, smutek, propadáte depresi. Pět fází smutku se tomu říká. Něco, čím si zkrátka člověk musí projít. Přála bych si, aby mi tenkrát někdo řekl, že je to normální. Pamatuji si na ten den, jako by to bylo dneska. Ten den, kdy jsem si řekla, že už to takhle dál nejde.

Můj příběh: “Cukrovka mi ukázala, že musím žít. Život je příliš krátký.”

Byla jsem stejná, jako většina lidí kolem mě. Žila jsem slůvkem „až“. Až budu mít dostudováno. Až budu mít vysněnou práci. Až budu mít partnera. ...

Čas na tomto světě si za peníze nekoupíte

Četla jsem rozhovor s diabetičkou, jejíž jméno už si nepamatuju. Říkala tam, že až cukrovka jí ukázala, jak je zdraví to nejdůležitější. Do té doby si myslela, že její tělo zvládne vše. Zamyslela jsem se. “Nemám já to stejně?” Uvědomila jsem si, kolikrát jsem zbytečně riskovala. Jak jsem málo spala, a potom čekala, že mé tělo bude podávat brilantní výkony. Jak jsem konzumovala litry vína s výmluvou, že jsem měla těžký den. A stravovala se po rychlém občerstvení, protože jsem při budování své kariéry neměla čas. Jak jsem nechodila na pravidelné kontroly k doktorům, protože jsem to považovala za ztrátu času.

Zdraví a čas je to jediné, co si za peníze nekoupíte. Můžete si koupit léky, ale zdravé tělo ne. Můžete si koupit hodinky, ale čas ne. Můžete si koupit chytrou elektroniku, ale přátele ne. Víte, co tím myslím? Když mi zemřela babička, uvědomila jsem si, jak je chvíle pomíjivá. Ona prožila dlouhý a naplněný život. Ale to právě můj čas s ní byl krátký. Na cukrovku už se dnes neumírá, ale hrozeb je nespočet.

Můj příběh: “Cukrovka mi ukázala, že musím žít. Život je příliš krátký.”

Byla jsem stejná, jako většina lidí kolem mě. Žila jsem slůvkem „až“. Až budu mít dostudováno. Až budu mít vysněnou práci. Až budu mít partnera. ...

Došlo mi, že tu musím být. Že tu chci být. Pro své děti, pro své blízké. Život je to, co je teď. Nic dalšího nebude. Mám jednu šanci, jak zabojovat o své místo na Slunci. Mám ji ztíženou, ale mám ji. Jsou tací, kteří jí ani nedostali. Cukrovka mi ukázala, že o zdraví se musí bojovat. Bojujte. Jednou to vyhrajete. Jednou se s tou cukrovkou naučíte žít. Přijmete ji jako svou součást. Věřím, že každému z nás je naloženo tolik, kolik je schopen unést. A jednou to dá všechno smysl. Možná vám nemoc umožní něco, co byste bez ní nezažili. Život se má žít, ne přežívat.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Žanetou

1866