Můj příběh: “Cukrovka mě poslala na dno. Přítelův úsměv mě zachránil.”

Vždy jsem byla člověkem, který byl takřka bezstarostný. Užívala jsem si život, škola mě moc nebavila a práce mi vydělala akorát na to živobytí, které jsem potřebovala. Měla jsem pocit, že nic nemůže moji malou životní bublinu ohrozit. Našla jsem si Pepu, kluka, který pracoval každý den na poli, byl tak nějak obyčejný, milý, hodný a klapalo nám to.

Psychohygiena rodiče: Abyste se postarali o své dítě s diabetem, musíte se nejdříve postarat o sebe

Spokojený rodič rovná se spokojené dítě. I s diagnózou diabetu můžete žít plnohodnotný rodinný život. Nedovolte, aby vás diabetes zlomil. Být ...

Už se nikdy normálně nenajím, běhalo mi hlavou

Pak mi diagnostikovali diabetes II. typu. Dnes už nejsem naivní a moc dobře vím, že můj životní styl k tomuto onemocnění přispěl. Dlouho jsem vzdorovala myšlence, že se celý můj život změní a nikdy už nic nebude jako předtím. Prala jsem se s diagnózou, jak jsem mohla, ronila slzy, házela vztekle věcmi. To jsem ještě netušila, že mi život uštědří další ránu.

Cukrovka byla mojí noční můrou. Nenáviděla jsem každé měření hladiny cukru v krvi, toužila jsem jen po klidu a normálním životě. Měla jsem pocit, že už se nikdy normálně nenajím. Samá omezení. Neuvědomovala jsem si, že i s cukrovkou se dá normálně žít, jen to nesmím vzdávat ve své hlavě. „Musíš žít s tím, co ti život dává. Jinak to nejde,“ říkával můj Pepa. A měl pravdu. Jsou věci, které prostě nemůžete změnit. Zanedlouho to měl zjistit sám.

Nezapomenutelná dětská oslava pro malého diabetika? Hlavně s chladnou hlavou!

Ať už vaše dítě s cukrovkou slaví nějakou významnou událost, nebo jste na oslavu jen pozvaní, tématu jídla se zkrátka nevyhnete. Všude kolem ...

Humor Pepy byl osvobozující

Krátce po mé diagnóze nás zastihla obrovská tragédie. Pepa se v práci zranil natolik, že přišel o ruku. Opakovaná operace, dlouhý pobyt v nemocnici a jeho nezdolný optimismus mě přesvědčily, že mám vedle sebe silného chlapa, který je mojí životní inspirací. Musel v práci skončit a dostal invalidní důchod. Bez ruky nebylo moc prací, které by zvládnul a jako řidič traktoru už se neuplatnil.

Já jsem tou dobou neměla práci, a tak jsme spolu byli doma. Moje vyrovnávání se s cukrovkou bylo najednou pasé, prioritou byl Pepa. Potřeboval péči a povzbuzení, byť mu stále nemizel úsměv na tváři. Uměl si ze sebe udělat legraci, občas jen přinesl dvě rukavice a řekl: „Pomůžeš mi je obléct?“ a pak se smál. Bylo to osvobozující. Někdy si dělal legraci ze mě a říkal: „Ještě, že tu cukrovku nemám já, skoro bych si to neměl kam píchat!“ 

Můj příběh: “Cukrovka mě poslala na dno. Přítelův úsměv mě zachránil.”

Vždy jsem byla člověkem, který byl takřka bezstarostný. Užívala jsem si život, škola mě moc nebavila a práce mi vydělala akorát na to živobytí, ...

V těžkých chvílích jsem nezvládala být oporou

To, jakého člověka máte vedle sebe, poznáte zejména v časech zlých. Ty ukazují nejskrytější vlastnosti, ať už dobré či špatné. Pepa neměl čas na chmury a velmi rychle se vyrovnal s tím, co ho potkalo. Dodnes nechápu, jak. Já jsem se stále utápěla v pocitech vzteku a bezmoci z mé cukrovky. A bála se to komukoliv přiznat. Přišlo mi to oproti úrazu Pepy úplně malicherné. Cítila jsem se hloupě, že vůbec řeším sama sebe.

Nebyla jsem Pepovi oporou v nejtěžších chvílích, dnes to vím. Ale on mi to nikdy nevyčetl. Nebyla jsem tak silná, abych tu byla pro nás oba. Přála bych si však tenkrát, aby mi někdo řekl, že i já mám právo na smutek. Na vztek a strach, které s sebou diagnóza cukrovky nese. Neustále se dozvídáte něco nového, řešíte neznámé. A když máte vedle sebe člověka, který má daleko větší problém, nabudete dojmu, že vy sami nejste důležití.

Až u terapeuta jsem došla k tomu, že každý člověk má své starosti, které považuje za důležité. Co je pro jednoho tragédie, pro druhého je komická příhoda. Upozadit své pocity vede akorát k dlouhodobé frustraci. „Každý jsme důležitý. Ať už máme tři oči, velký pupek nebo jednu ruku,“ řekl Pepa a vlepil mi pusu. „Nejsem tak silná jako ty,“ odpověděla jsem. „Nejsi, máš o třicet kilo méně. Ale jsi ta nejodvážnější ženská, jakou znám,“ řekl s úsměvem. A já si uvědomila, že přes všechny nesnáze, které nám život možná ještě přichystá, máme něco nesmírně cenného. Něco, co se nedá koupit. Sebe.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Danou

2012