Můj příběh: Chtěla jsem, aby se o mě rodiče zajímali. Cukrovka mi byla nástrojem

Jsem odjakživa workoholik. Když je vám práce zábavou, je snadné sklouznout k dnům i nocím u počítače. Nikdy mi to ale nevadilo, žila jsem a žiji tím. Dělám sama na sebe, moje aktivita tak přímo ovlivňuje částku, kterou si vydělám. To je takový tlak, kterému těžko odolávám, a čím víc příležitostí mám, tím toho více přijímám. Workoholismus je vlastně způsob, jakým se vyrovnávám s úskalím běžného života. Ať už je to cukrovka, nebo cokoliv jiného.

Můj příběh: Chtěla jsem, aby se o mě rodiče zajímali. Cukrovka mi byla nástrojem

Jsem odjakživa workoholik. Když je vám práce zábavou, je snadné sklouznout k dnům i nocím u počítače. Nikdy mi to ale nevadilo, žila jsem a žiji ...

Toužila jsem po rebelství, ale ohrozila jsem své zdraví

Cukrovku mám od sedmi let a za tu dobu už jsem si na ni zvykla. Byly časy, kdy jsem si říkala, proč zrovna já? Proč já mám dodržovat nějaká omezení, když ostatní nemusí? Tak jsem je úmyslně porušovala a myslela si, že tak na diabetes vyzraji. Akorát jsem ubližovala sama sobě, ale to by mi předtím nikdo nevysvětlil. Puberta je období, kdy zkrátka toužíte po určitém rebelství. Troufám si říct, že když je tím vzdorem pokus zadupat své zdraví do země, je to trochu problém.

Moji rodiče však nikdy nebyli těmi, které obejmete pro pocit bezpečí. Oba dělají na vysokých pozicích a doma bývali minimálně. Měli jsme hospodyni, která mi každý den připravovala teplé jídlo, a také chůvu, která mě učila to, co by měla matka. Číst, psát. Možná i chodit. Rodiče nebyli u žádného mého důležitého momentu. U předávání maturitního vysvědčení, imatrikulace, promoce. Neměli čas. I to je možná důvodem, proč jsem na sebe v pubertě tu pozornost poutala. A cukrovka mi byla nástrojem.

Inspirativní podcasty o diabetu: Relax, edukace i pocit, že v tom člověk není sám

U nás se podcasty rozšířily během pandemie koronaviru, kdy přibylo nejvíce nových tvůrců. Dnes je tato forma sdělení atraktivní i pro firmy, a ...

Babička byla člověk, se kterým jsem se po letech sblížila

Toužila jsem po tom, aby alespoň moje nemoc udržela rodiče jeden den doma. Snažila jsem se, aby můj stav byl vážnější. Aby se o mě museli zajímat. Tou dobou jsem se velmi sblížila s babičkou z otcovy strany, navrátila se toho roku z Německa, kde spoustu let žila. Jelikož se nastěhovala k nám, rychle si všimla, co se děje. Pila jsem spoustu alkoholu, začala jsem kouřit i užívat nějaké ty lehčí drogy. Nic, na co bych dnes byla pyšná a co by mé cukrovce prospělo. Nikdy jsem nepřiznala, že to dělám právě kvůli nim. Až jednou mi babička z ničeho nic řekla: „Holčičko, myslíš si, že jenom mrtvá je budeš zajímat? Lásku lidí si nevynutíš.“

Byl to pro mě moment, kdy jsem si uvědomila, že své onemocnění využívám k upoutání pozornosti. Trvalo mi spoustu dalších let, než jsem byla schopna přijmout své zraněné vnitřní dítě a posunout se dál. Založila jsem si dokonce profil na sociálních sítích, kde se lidi snažím vzdělávat a ukazovat jim, že cukrovka vlastně nemusí být nepříjemné omezení, že se s ní dá žít úplně v pohodě. Až nedávno mi však došlo, že kážu vodu a piji víno. Opět. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak ke svému onemocnění vlastně přistupuji a co sděluji ostatním.

Právě můj workoholismus je v tomhle případě trochu problém. Když jsem zahlcena prací, často přehlédnu příznaky, že už mi začíná být špatně. Momentálně se snažím vybudovat svou vlastní firmu a veškerá moje pozornost se soustředí na práci, nedbaje svého zdraví. Takže i to se stalo mým dalším tématem, ve kterém se snažím ostatní vzdělávat. Nakonec se to všechno poskládalo do jedné nádherné životní mozaiky. Zdá se, že se opět potvrzuje staré známé pravidlo – všechno zlé je vždy k něčemu dobré.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Monikou

3086