MUDr. Zuzana Hladíková: Transplantace slinivky břišní. Proč se o ní moc nemluví?

Autor: Denisa Zajíčková 27. 09. 2022 DIAtéma

První transplantace slinivky v ČR proběhla během osmdesátých let. Zdroj: Shutterstock

Všude slýcháme, že medicínské pokroky dnešní doby jsou k nezastavení. Tak proč v roce 2022 stále nedokážeme osoby s diabetem zbavit aplikace inzulinu? Odpovědí na toto postesknutí je, že to dokážeme, a to už od roku 1966, kdy byla provedena v univerzitní nemocnici v americké Minnesotě první kombinovaná transplantace ledviny a slinivky břišní u člověka s diabetem 1. typu a selháním ledvin. Tímto se ale nabízí další otázka – když lidé po transplantaci nepotřebují inzulin, proč tedy nepodstoupí transplantaci všichni pacienti s diabetem?

Zmiňovaná chirurgická metoda první kombinované transplantace ledviny a slinivky břišní a s ní související léčba byla postupně vylepšována až do 90. let minulého století, kdy nabyla své současné podoby. První transplantace slinivky břišní společně s ledvinou byla v pražském IKEM provedena v roce 1983. Každý rok ji v ČR podstoupí přibližně 40 pacientů s diabetem 1. typu a selháním ledvin, transplantaci samotné slinivky kolem 8 pacientů za rok.

Výsledky transplantací jsou velmi dobré, 80 % pacientů je po výkonu dlouhodobě bez potřeby inzulinu a dialýzy.

Co je to transplantace a jaké orgány se dají transplantovat?

Transplantace je chirurgický výkon, při kterém je orgán nebo tkáň přenesena z těla dárce do těla příjemce. Dárcem orgánů je nejčastěji zemřelá osoba, ale některé orgány se dají přenést i z těla žijícího dárce. V dnešní době můžeme transplantovat kostní dřeň, oční rohovku, části cév, srdeční chlopně a další tkáně. Z orgánových transplantací je nejčastější transplantace ledvin. Vzhledem k tomu, že ledviny máme dvě a k životu nám stačí jedna zdravá ledvina, může být dárcem ledviny pro nemocného jeho rodinný příslušník nebo osoba blízká. Z dalších orgánových transplantací se v ČR provádí transplantace jater, srdce, plic, střeva a dělohy.

Dále v textu se budeme věnovat transplantacím tkáně produkující inzulin v léčbě diabetu, kam patří transplantace slinivky a Langerhansových ostrůvků.

Imunosupresivní terapie

Všechny osoby po transplantaci musí užívat řadu tzv. imunosupresivních léků – léků, které potlačují jejich vlastní imunitu. Transplantovaný orgán nebo tkáň by jinak byly v těle příjemce rozpoznány jako cizí a imunitní buňky by spustily obrannou reakci, která by mohla způsobit až úplné selhání transplantovaného orgánu. Imunosupresivní léky jsou tedy základem léčby po transplantaci a vynechání jejich pravidelného užívání může být velmi nebezpečné. I když se jedná o léčbu, která v dobrém chrání transplantovaný orgán před imunitním útokem, má bohužel i mnoho nežádoucích účinků.

Imunosupresivní léky potlačují funkci imunitního systému, který proto neútočí na potenciální hrozbu v podobě cizího nového orgánu, ale ani dostatečně nebrání organismus před opravdovými hrozbami ve formě virů a bakterií. Lidé po transplantaci jsou mnohem náchylnější k infekcím a i např. banální viróza může mít velmi těžký průběh. Jedná se o silnou léčbu, u které je potřeba pravidelně hlídat hladinu léků v krvi a dávkování často upravovat. Největším rizikem dlouhodobého užívání je zvýšený výskyt nádorových onemocnění.

MUDr. Zuzana Hladíková: Diabetes a psychiatrická onemocnění

Souvislost duševních onemocnění s cukrovkou se může lišit podle typu diabetu a psychické poruchy, pátrá se i po propojení na biochemické a ...

Transplantace slinivky břišní

Transplantace slinivky břišní, která produkuje inzulin a další hormony a enzymy, je velký operační výkon, při kterém se slinivka s kouskem dvanácterníku zemřelého dárce přenese do těla příjemce a napojí se na tenké střevo. Operace vyžaduje dlouhou celkovou anestezii a může ji provázet mnoho komplikací. Nejen proto se příjemci musí vybírat velmi obezřetně. Slinivka se transplantuje nejčastěji v kombinaci s ledvinou. Kandidáty k tomuto typu výkonu jsou lidé s diabetem 1. typu s porušenou funkcí ledvin, kteří obtížně dosahují cílů léčby diabetu a mají časté hypoglykemie vyžadující pomoc druhé osoby.

Samotná slinivka se transplantuje diabetikům 1. typu se syndromem porušeného vnímání hypoglykemie. Jedná se o osoby, které většinou žijí s diabetem dlouho a postupně se u nich přestávají vyskytovat typické příznaky hypoglykemie. Mohou proto často i ztratit vědomí a k vyřešení hypoglykemie potřebují pomoc další osoby či zdravotníků. V případě, kdy těmto lidem nepomůže ani úprava léčby diabetu, monitorace glukózy pomocí senzoru s alarmy nebo inzulinová pumpa, která zastaví výdej inzulinu před blížící se hypoglykemií, mohou být odesláni k další léčbě do IKEM ke zvážení transplantace slinivky.

Transplantace Langerhansových ostrůvků

Transplantace slinivky je velký operační výkon, který zatěžuje nemocné dlouhou celkovou anestezií a následná rehabilitace je náročná. Pro osoby s diabetem se syndromem nerozpoznávaných hypoglykemií a postižením kardiovaskulárního systému je vhodnější méně invazivní metoda transplantace Langerhansových ostrůvků. Langerhansovy ostrůvky jsou ostrůvky buněk ve slinivce, které kromě dalšího produkují právě inzulin a glukagon. V laboratoři se dají získat z pankreatu (slinivky břišní) zemřelého dárce a ve formě suspenze se aplikují do jater příjemce.

Výkon probíhá minimálně invazivně na radiologickém sále, kdy operatér pod rentgenem zavede hadičku do větve portální žíly jater přes břišní stěnu a aplikované ostrůvky se usadí v malých jaterních žilkách. Tento zákrok je méně náročný pro organismus a nevyžaduje celkovou anestezii, ale většina příjemců je i nadále závislá na inzulinu.

Život po transplantaci

Ve většině případů lidé po transplantaci nemusí docházet na dialýzu a nepotřebují inzulin. Transplantovaná slinivka produkuje inzulin i glukagon a normalizuje glukózový metabolismus. Pacienti však musí bezpodmínečně nutně užívat imunosupresivní léky a pravidelně docházet na kontrolu hladiny těchto léků v krvi. Každý rok či dva se musí podrobit vyšetřením v rámci screeningu nádorových onemocnění, jako je například sonografické vyšetření břicha, rentgen hrudníku a pravidelně by měli absolvovat kolonoskopii.

Po transplantaci Langerhansových ostrůvků se člověk s diabetem vlastní aplikace inzulinu úplně nezbaví, ale sníží se jeho dávky a zlepší se rozpoznávání hypoglykemií. Stejně jako u transplantace celé slinivky musí užívat imunosupresi. Medicína bohužel není všemocná a transplantované orgány nemusí začít fungovat vůbec nebo je jejich životnost omezená.

Imunosupresivní terapie je spojená se zvýšeným rizikem infekcí např. močového ústrojí nebo gastrointestinálními obtížemi (průjmy, nevolnost) a s dalšími nežádoucími účinky, které jsou způsobeny jejich dlouhodobým užíváním.

MUDr. Marta Klementová: Jaký vliv má na diabetičky hormonální antikoncepce?

Obecně může hormonální antikoncepce mírně zhoršit citlivost k inzulinu a vést k navýšení dávek inzulinu, ale je to řádově v jednotkách, což není ...

Závěrem

Transplantační léčba diabetu má jistě svoje velké výhody, ale má i velké nevýhody, které je třeba předem promyslet a uvědomit si, že je cílená pouze pro velmi úzký okruh lidí s diabetem s poruchou funkce ledvin a syndromem porušeného vnímání hypoglykemie. Správně vybraným jedincům může transplantace zásadně vylepšit kvalitu života až na několik desítek let.

V České republice podstoupilo transplantaci slinivky od roku 1983 kolem 1000 pacientů. Dárcovských orgánů je ale málo, a proto se moderní výzkum zabývá experimentální přípravou buněk produkujících inzulin, které by se daly transplantovat do těla příjemce ve velkém množství a nepotřebovaly by imunosupresivní léčbu. Vývoj tohoto „bioarteficiálního“ pankreatu jde ruku v ruce s vývojem pankreatu „arteficiálního“ – uzavřené smyčky inzulinová pumpa – senzor, která je již v různých formách dostupná pro osoby s diabetem.