MUDr. Jaroslav Škvor, CSc.: Dítě a jeho první starosti s cukrovkou

Sedíme po ordinační době se sestrami v edukační místnosti, pijeme kávu a hodnotíme dnešní den. Kdo dnes u nás na diabetologii byl, jaké měl výsledky, co se podařilo nebo ne, čím kdo překvapil, potěšil či zklamal, čemu nás přiučil. Dvě děti přišly s rodiči na první kontrolu po propuštění z nemocnice, kde jim byla zjištěna cukrovka a zahájena léčba inzulinem.

Položili jsme si otázku: „Jaké jsou vlastně obavy dětí doma v této situaci a jaké jejich první starosti s cukrovkou?“ Ty nejčastější jsme vybrali do následujícího článku. Chápeme je. Naštěstí jsou většinou zbytečné.

Bojím se, že to všechno nezvládnu

Léčba cukrovky se opírá o mnoho teoretických poznatků a praktických dovedností, včetně využití moderních technologií. Zkrátka moc nových věcí najednou. Všemu se rychle naučit vyžaduje nejen vůli, ale i nějaký čas. Po pár měsících praxe se každodenní péče stává rutinou, ale zpočátku může být problém. Je překvapivé, že děti často zvládají své úkoly lépe a rychleji, než jejich rodiče. Mnohdy již během prvních dnů pobytu v nemocnici nebo doma do první kontroly. Ke strachu, „že to všechno nezvládnu,“ obvykle není důvod. Pokud se strach objeví, velmi záhy mizí.

Stydím se před spolužáky a mám strach z prvních dnů ve škole. Co mi všichni řeknou?

Ze zkušeností chlapců a dívek dobře víme, že psychicky na tom byli nejlépe ti, kteří cukrovku hned všem suverénně oznámili. Také tento postup novým diabetikům jednoznačně radí. Stud je zbytečný. Nejenže se není za co stydět, ale cukrovkou může kdykoliv onemocnět každý člověk. Inteligentní spolužáci cukrovku neřeší. Kamarádi zůstávají kamarády. V tomto se poznají ti opravdoví. A hloupí? Ano, ti se třeba mohou posmívat, mít škodolibé poznámky.

Také jsme se o takovém chování spolužáků od dětí nebo rodičů někdy bohužel dozvěděli. Posmívající se hlupák bude dál hlupákem. Pokud ale vidí, že nám a kamarádům cukrovka nevadí, posmívání ho omrzí a přestane obtěžovat.

Diabetologická poradna s MUDr. Janem Brožem na téma hokej a diabetes či nesnášenlivost perorálních antidiabetik

Pokud dumáte nad něčím, co se týká diabetologie, můžete se zkusit zeptat pana doktora Brože! Přední český diabetolog velmi rád zodpoví všechny ...

Bojím se hypoglykemie

Obavu z hypoglykemie je třeba pochopit. Zejména u těch, kteří již významnější “hypo” prožili. Poznali ten pocit bezmoci. Není to nic příjemného. Obava z “hypa” má i pozitivní význam. Nabádá dítě správně se o sebe starat, kontrolovat si glykemii a “hypu” předcházet. V dobách minulých, kdy nebylo možné mimo laboratoř měřit hladiny glykemie, byly vážné hypoglykemie časté. Na denním pořádku.

Dnes, díky technologiím selfmonitoringu a novým druhům inzulinu, jsou významné hypoglykemie naštěstí vzácné. Obvykle jsou důsledkem porušení pravidel péče. S tím se u „nových“ diabetiků obvykle nesetkáváme. Tudíž také strach z těžkého “hypa” při dodržení základních zásad, které se děti o cukrovce dosud naučily, jsou neopodstatněné.

Nestojím o pozornost a lítost okolí

Zvědavci jsou všude. Mohou se vyptávat, vyzvídat za zády, bavit se o tom. Jak se zvědavců a nežádoucí pozornosti okolí zbavit? Poskytnutím jasných informací všem co nejdříve: „Ano, mám cukrovku, píchám si inzulin a měřím si cukr v krvi. Jinak mohu všechno a nic to vlastně není. Pokud by mi nebylo dobře, dejte mi cukr atd.“ Na druhou stranu, okolí (např. ve třídě, v partě kamarádů) musí být vhodně o cukrovce informováno, zejména o hypoglykemii a pomoci v ní.

Vnímaví lidé mívají soucit. Mohou proto svou lítost upřímně vyjadřovat. Je třeba také jim hned zpočátku dát najevo, že soucit není namístě a hlavně, chybí k němu důvod.

Komunikace s diabetikem bez patálií aneb Kdy raději platí ono pověstné “mlčeti zlato”?

Slyšeli jste někdy pojem komunikační šum? Jde zkrátka o situaci, kdy si dvě strany v komunikačním procesu (komunikátor na straně jedné a ...

Nechci neustále něco tahat s sebou (glukometr, jídlo)

Jde jen o zvyk. Na tom se shodují všichni již protřelí diabetici. Jsou navyklí mít někde s sebou glukometr a „něco na hypo“. Žádný problém. Hlavně si vše s sebou pokaždé vzít a nikde nezapomenout. V dnešní době kontinuálních monitorů glykemie se i tato situace mění.

Jak to bude ve školní jídelně?

Také zbytečná obava. Prakticky všichni si poradí. Zejména dnes, při využívání možností flexibilní léčby inzulinem. Tu děti a rodiče od počátku naučí v diabetologické ordinaci. Podstatou je podávání takových dávek inzulinu, které odpovídají složení stravy, konkrétního jídla na talíři. Problém někdy může být (ale ne nepřekonatelný) počkat příslušnou dobu po podání bolusové dávky inzulinu (perem nebo pumpou) do okamžiku konzumace jídla. Jde o důležité pravidlo. Je chybou ho nedodržovat.

Opomenutí aplikace inzulinu ve škole před obědem ve školní jídelně je opravdu hrubou chybou. Bohužel, setkáváme se s tím. O délce čekání po podání inzulinu na oběd ve škole se poraďte ve své diabetologické ordinaci.

Zkrátka nebojte se začátků s cukrovkou, vše se dá dobře zvládnout! Mnoho příkladů je toho důkazem.

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autora MUDr. Jaroslava Škvora, CSc.

2126