Monika Menclová: Mluvit o diabetu se nestydí

Má tři nejlepší kamarádky už od páté třídy. Mezi kamarády jsou známá čtyřka. Všechny jsou dost komediantky, a když byly v sedmé třídě, tak jedna paní učitelka rozjížděla na škole divadelní kroužek. Přemluvily ji a ještě další lidi. A to byl vlastně vznik souboru Chlupatej kaktus. Nejdříve hráli jenom na školních akademiích, pak paní učitelka zařídila hostování v Divadle Dialog, což je studiová scéna, která sdružuje více divadelních souborů různých zaměření. Z představení pro rodiče a prarodiče jednou za rok brzy vzniklo stálé členství a dnes už jsou v Divadle Dialog patnáct let a pořád je to moc baví. Z původní sestavy, která soubor zakládala, je jich v souboru stále pět, ostatní osazenstvo se mění. Postupně se vypořádávají s odjezdy na Erasmy a pomalu přicházejí i první mateřské dovolené. Pevně věří, že Chlupatej kaktus přežije i další životní období, která je teprve čekají.

DIAstyl: Za jakých okolností vám byla diagnostikována cukrovka a v kolika letech?

Bylo to těsně před dvanáctými narozeninami, měla jsem typické příznaky cukrovky, hodně jsem pila, chodila na záchod, hubla jsem… Nakonec jsem dostala chřipku a byl z toho měsíc v nemocnici, protože mi diagnostikovali cukrovku 1. typu.

DIAstyl: Co všechno jste prožívala po stanovení diagnózy?

Vlastně nic, dvanáctiletému dítěti to moc nedochází. Navíc si pamatuji, že jsem se diagnózu dozvěděla od nemocniční uklízečky, která mi řekla, že se nemám bát, že si píchají inzulin i menší děti. Vůbec jsem netušila, o čem mluví, a až po tomhle zážitku mi doktoři řekli, že mám cukrovku a co to pro mě znamená. V tomto směru mám dobrou povahu, protože věci beru tak, jak jsou a jak přicházejí. Už tehdy jsem k cukrovce přistupovala tím způsobem, že jsou na světě mnohem horší věci a že jsem mohla dopadnout mnohem hůř.

DIAstyl: Co se ve vašem životě změnilo?

Tehdy pro mě byla největší změna to, že jsem mohla být do deseti večer vzhůru, protože jsem si musela píchat noční inzulin. Jinak samozřejmě život dostal řád, pravidelné měření glykemie, inzulin, jídlo…, prostě kolotoč, který zná každý diabetik.

DIAstyl: Co škola? Jak tuto zprávu přijali spolužáci a učitelé? Báli se vás nebo chtěli vědět více?

Do školy jsme se jeli s rodiči podívat hned při prvním propuštění na pár hodin z nemocnice. Paní učitelka už všechno věděla od mých rodičů a řekla to celé třídě. Když jsem přijela do školy, tak se mě všichni vyptávali a pak mě osm kamarádek navštívilo i v nemocnici, kam mi přinesly plyšáky.

DIAstyl: Byly nějaké úlevy ve škole? Jak jste zvládala pravidelnost ve stravě?

Rodiče ve škole zařídili, že jsem po 5. vyučovací hodině směla odejít na oběd a pak se zase vrátit později do dalšího vyučování. To jsem nenáviděla, protože jsem musela chodit často na obědy sama, zatímco ostatní chodili spolu a vraceli se z jídelny se spoustou zážitků. Proto jsem brzy chtěla inzulinovou pumpu, protože s ní tahle nutná pravidelnost odpadala. Pumpu jsem dostala v 8. třídě a byla jsem šťastná, že zase můžu chodit jako ostatní na oběd až po skončení vyučování.

DIAstyl: Na jakou střední a vysokou školu jste pokračovala?

Po základce jsem pokračovala na gympl a z něj na Elektrotechnickou fakultu na ZČU v Plzni, kde jsem si to po převážně holčičím třídním kolektivu na gymplu moc užívala mezi spolužáky kluky. Měli jsme a hlavně pořád máme výbornou partu, se kterou pořád vymýšlíme nějaké akce.

DIAstyl: Čtenářky bude určitě zajímat, jak jste to měla s kluky. Věděli hned od začátku, že jste diabetička, nebo jste jim to řekla až později?

Zkusila jsem v životě obě taktiky, záviselo na dané situaci. Samozřejmě že jsem se setkala i s tím, že se kluk lekl a rozešel se se mnou. Tehdy jsem si myslela, že mě nikdy nikdo v životě nebude chtít. Později po téhle zkušenosti jsem to spíš říkala víc dopředu – ve chvíli, kdy se mi kluk líbil, ale nebyla jsem do něj ještě úplně zamilovaná, aby mě případně neporazilo, kdyby vzal nohy na ramena. Postupně jsem zjistila, že je cukrovka výborný filtr na chlapy, protože ten, co s tím měl problém, za to nestál a nemělo smysl se kvůli němu trápit.

DIAstyl: Když se ohlédnete zpátky, jak hodnotíte svůj život v období puberty a studijních let?

Krásně. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě cukrovka v něčem omezovala. Zažila jsem všechny akce s kamarády a spolužáky, které k tomuto životnímu období patří – od školních výletů přes lyžáky až po Erasmus na „vejšce“, kdy jsem se vydala na 5 měsíců studovat do Řecka.

DIAstyl: Setkala jste se na Erasmu v zahraničí kvůli cukrovce s nějakým problémem?

Celý pobyt ne, až na zpáteční cestě, kdy jsme si udělali ještě výlet na týden na Kypr, nás okradli na letišti v Athénách. Vzali jednu tašku, kde byly mimo jiné i inzuliny, ale už tehdy jsem dělala to, co vždycky na cestách dělám, a sice rozdělila jsem inzuliny do dvou tašek, takže jsem v jedné tašce měla pera a v druhé věci k pumpě. I přes tenhle vroubek na konci cesty byl celý Erasmus skvělý a zpětně jsem moc ráda, že jsem možnosti studovat v zahraničí využila.

DIAstyl: Účastnila jste se v dětství diatáborů nebo později rekondičních pobytů?

Jasně, jezdila jsem tam strašně ráda. Nejraději vzpomínám na diatábor u Tachova, kde byla půlka dětí diabetici a druhá půlka zdravé děti. To bylo skvělé pro všechny, nedělaly se žádné rozdíly, všichni si vzájemně pomáhali a mám odtamtud krásné a vtipné zážitky. Teď v dospělosti už několik let jezdím na, jak já říkám, diatábor pro dospělé pod skvělým vedením paní docentky Silvie Lacigové do Žinkov. Každoročně se tam sejde výborná parta lidí a je úplně jedno, jestli je vám dvacet nebo sedmdesát.

DIAstyl: Koho napadlo udělat divadelní představení pro diabetiky z Plzně a okolí?

Napadlo mě to v loni v květnu v Žinkovech, kde jsme se bavily s Růženkou Limburskou z Dia svazu v Plzni o tom, že je třeba vymyslet něco nového, co by oslovilo i mladší lidi. Nabídla jsem tuhle možnost a myslím, že ani jedna z nás dopředu netušila, s jakým úspěchem se akce setká. Diabetici a personál Dia centra z FN Plzeň zaplnili celé divadlo, hrála se francouzská komedie Anna v ringu o svérázné služebné, která zachraňuje manželství svých záletných pánů. Všechno klaplo a někteří z diváků diabetiků psali po představení i mně osobně, že moc děkují, že se moc zasmáli a obecně že se jim celá akce líbila.

DIAstyl: Jak hodnotíte spolupráci a zájem diabetiků o společné akce?

Spolupráci s Dia svazem v Plzni hodnotím výborně. A zájem diabetiků? Vzhledem k tomu, že už teď, tři měsíce po představení, se množí dotazy, kdy bude další divadlo, tak to vypadá, že zájem je. Chce to jenom vymyslet něco, do čeho lidi rádi investují čas a co je bude bavit, protože pravda je, že problémů ve všedním životě má každý dost.

DIAstyl: Chystáte něco nového pro diabetiky nebo pro veřejnost i v tomto roce?

Ano – v divadle teď intenzivně nacvičujeme novou hru, která se jmenuje Nízkotučný život. Na představení samozřejmě zveme širokou veřejnost a nejpozději na podzim, doufám, uděláme opět zadané představení pouze pro diabetiky. Pořád vymýšlíme něco nového, a i když je hraní divadla časově a někdy fyzicky i psychicky náročné, je to pro mě prostě radost a doufám, že ještě dlouho bude.

MONIKA MENCLOVÁ (27)

Monika Menclová (27) se narodila v Plzni, kde žije celý svůj život. Vystudovala zde Elektrotechnickou fakultu na Západočeské univerzitě a v současné době pracuje jako konzultant ekonomického programu v softwarové firmě. Od svých 13 let se věnuje ochotnickému divadlu – v souboru Chlupatej kaktus, který je členem neprofesionální scény Divadla Dialog v Plzni, si již zahrála role v desítkách představení.

Ing. Edita Šimáčková

861

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný