Kedluben, tuřín i vodnice pomohou při dietě

VODNICE

Brukev řepák vodnice (Brassica rappa var. rappa) označovaná častěji jako vodnice je prastará kulturní rostlina, dnes neprávem u nás poněkud zapomenutá. Znali ji již staří Řekové a provázela lidstvo po celý středověk. Před objevením Ameriky měla podobnou úlohu v lidské výživě, jakou později převzaly brambory.

Až 95 % vody!

Vodnice má odrůdy rané, pozdní, drobnoplodé a listové. Listová vodnice je oblíbenou zeleninou v západní Evropě a USA.
Vodnice obsahuje, jak sám název napovídá velké množství vody (až 95%), dále vlákninu, draslík, silice.

Zklidňuje nervy a ničí bakterie

Právě obsahu silic se přisuzuje účinek na zvýšenou tvorbu trávících šťáv a usnadnění trávení. Díky sirné silici má antibakteriální účinky, obsažené steroly působí preventivně proti ateroskleróze. Vodnice má také močopudné účinky, zklidňuje nervy a stimuluje srdeční činnost. Vzhledem k malému obsahu energie je vhodnou součástí redukčních diet.

Chutí připomíná ředkvičku i kedluben

Chutí připomíná vodnice něco mezi nepálivou ředkvičkou a kedlubnem, nejlepší chuťové vlastnosti mají bulvy na jaře a létě. Lze ji jíst syrovou i tepelně upravenou. Rychle rostoucí odrůdy nemusíme loupat, stačí je jen pořádně omýt. Ostatní druhy vodnice raději oloupeme,mladé tence, starší kořeny silněji, případně odřízneme dřevnaté části.
Mladé bulvičky vkládáme celé do vroucí, mírně osolené vody a vaříme je 20–30 minut. Větší bulvy vodnice (pozdní odrůdy) vaříme 30–40 minut, rovněž buď ve vroucí osolené vodě,nebo ve vývaru z masa. Mladé vařené vodnice podáváme přelité rozpuštěným máslem a posypané nakrájenou petrželkou. Velké bulvy vodnice raději rozmačkáme, smícháme s máslem a smetanou, osolíme, opepříme, můžeme přidat špetku muškátového květu a citronové šťávy. V anglosaských zemích se této mačkané kořeněné vodnici říká „neeps“ a podává se k pokrmům z tučného masa.

KEDLUBEN

Kedluben (Brassica oleracea var. gongylodes) pochází zřejmě z německého slova „kellrüben“, což znamená zelná řepa. Ženská podoba českého názvu kedlubna je mladšího data.

Maxikedlubna proslavila Československo

Tato vyšlechtěná varieta druhu brukev zelná a její původní forma se ve volné přírodě nevyskytuje. Původně pocházela ze dvou oblastí – ze Středozemí a z východní Asie, zejména Tibetu. Staří Římané ho nazývali „pompejské zelí“. Z čínsko-tibetské kedlubny byla v 70. letech v Turnově vyšlechtěna „maxikedlubna“, která proslavila tehdejší Československo. Odrůda Gigant byla původně vyšlechtěna jako krmná „obří“ kedlubna. Stonkové hlízy této kedlubny měří až 30 cm a mohou vážit až 8 kg. Její výborná chuť, výživová hodnota, dobrá skladovatelnost a odolnost vůči nízkým teplotám z ní udělaly součást našeho jídelníčku.

Málo kalorií, hodně vitamínů

Jak hlíza, tak listy jsou vhodným zdrojem řady vitaminů a minerálních látek, hlavně vitaminů skupiny B, kyseliny nikotinové, pantotenové a listové, sodíku, draslíku, hořčíku, vápníku, manganu i fosforu. Obsahuje hodně vlákniny včetně její rozpustné formy, a tak mírně snižuje hladinu cholesterolu a tuků. Zatímco její nerozpustná forma se podílí na průchodnosti střev.
Kedluben má málo kalorií a je vhodnou potravinou při redukčních dietách a dietách s nízkým obsahem tuků a cholesterolu. V poslední době se objevují i jeho potencionální účinky proti rakovině tlustého střeva.

Jedí se i mladé listy

Kedluben je jedna z nejoblíbenějších košťálových zelenin. Konzumují se nejčastěji lehce stravitelné hlízy jak syrové nebo jako součást zeleninových salátů, pomazánek, čalamád, tak i tepelně upravené, vařené, dušené, smažené či grilované. Součástí našeho jídelníčky mohou být i tepelně upravené mladé listy, které se obvykle vaří i dusí. Listy mívají mnohonásobně více vitaminu C a vápníku než hlízy.

TUŘÍN

Brukev řepka tuřín (Brassica napus var. napobrassica) je kořenová zelenina a krmná plodina, podobná a blízce příbuzná vodnici. Běžněji je označován jako tuřín či nářečně tořín.

Kolník, kvaka či kvačka

Na Moravě a Slovensku bývá označován jako kolník, kvaka či kvačka. Jako kulturní rostlina je tuřín znám asi 4000 let. První jej pěstovaly zřejmě starověké národy ve Středozemí. Lahůdkové, jemnější tuříny byly vypěstovány poměrně nedávno.
Tuřín se v ČR pěstuje poměrně málo, hlavně ve vyšších polohách. Rozlišit tuřín od vodnice může být poněkud nesnadné. Na rozdíl od vodnice jsou bulvy tuřínu větší a také jejich větší část vyčnívá nad zemí.

Žlutomasé odrůdy jsou nejchutnější

Můžeme se setkat s bílou formou tuřínu, která je zpravidla krmná, s formou tuřínu, který má purpurový povrch a bílou dužinu a s formou žlutomasou a žlutokorou. Žlutomasé odrůdy jsou považovány za chutnější, a proto se těší větší oblibě. Bulvy mají nasládlou, poněkud peprnou chuť. Připravuje se vařený, v polévkách, omáčkách a přílohách, mladé bulvy jsou chutné i za syrova. V Německu je oblíbená i listová forma tuřínu k řezu. Listový tuřín se upravuje jako kapusta či špenát.

Usnadňuje trávení

Tuřín obsahuje až 90 % vody, v sušině pak vlákninu, bílkoviny, vápník, vitaminy skupiny B, především niacin a vitamin C. Má příznivé účinky při chorobách trávicího traktu. Pro své vlastnosti bývá vhodnou součástí redukčních diet a diet s nízkým obsahem tuků a cholesterolu.

1499

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný