Když nemoc dítěte rodinu rozdělí…

Je naprosto běžné a zdravé, mají-li rodiče rozdílné postoje k výchově dítěte. Jedná se o mužsko-ženské rozdíly, které jsou pro dítě prospěšné. Maminka o dítě spíše pečuje, chlácholí ho, krmí a hýčká. K ní se dítě chodí vyplakat a odpočinout si. Táta je ten, kdo dítě učí, jak zacházet se světem venku, dává mu pravidla a hranice, otužuje ho.

Role rodiče se vzájemně doplňují

V běžné praxi samozřejmě nejsou rozdíly mezi rolemi rodičů takto extrémní, prolínají se. Každý z rodičů má v sobě kousek od obojího. Ale jsou-li síly v rodině zdravě vyvážené, oba póly se doplňují a vzájemně podporují.Pokud je matka příliš „měkká“ nebo otec příliš „tvrdý“, musí vždy druhý rodič tuto nerovnováhu vyvažovat a jejich síly se vymezují více extrémně. Otec pak dítě nadměrně kárá a matka zase nadměrně obhajuje. Někdy se role rodičů v rodině zamění, což není pro dítě příliš výhodné. Stává se to, pokud se jeden rodič příliš výchovně neangažuje a druhý chce jeho roli doplnit. Tátu ale ze sebe máma nikdy neudělá, i když se sebevíc snaží.

Konflikty se promítnou i do léčby dítěte

Narušená komunikace mezi rodiči, jejich vzájemné konflikty nebo dokonce rozvodová a porozvodová situace významně mění síly a výchovné pozice rodičů. V rodině s diabetickým dítětem může být tato nerovnováha výrazně vidět. Často se totiž liší postoje rodičů k diabetu samotnému, jeho léčbě, režimovým opatřením, nutnosti spolupráce či potřebě samostatnosti dítěte.

Setkáváme se s rodinami, kde například matka vede diabetické dítě k samostatnosti při selfmonitoringu a úpravě léčby, vštěpuje mu dietní návyky a pravidelnost v životosprávě, zatímco otec za dítě naopak veškerou zodpovědnost přebírá sám nebo po něm žádné podobné aktivity nevyžaduje – chce si ho přece užít, když ho vidí jednou za čas a nebude ho trápit povinnostmi. Stejně tak může maminka, která chce dítěti vynahradit utrpení způsobené diabetem, dítě nadměrně obhajovat v jeho dietních chybách a až zjevně záměrných manipulacích s režimem a léčbou, i když jí otec opakovaně nosí důkazy od „zlého“ lékaře o tom, že hodnoty stažené z glukometru naprosto neodpovídají hodnotě glykovaného hemoglobinu. Rodiny s těmito problémy mohou využít nabídku rodinné terapie, kde se s komunikačními vzorci a rolemi v rodině seznámí podrobněji a kde jim pomohou najít postoje výhodnější.

Nemoc dítěte může rodinu rozdělit

V rodinách, které nefungují zdravě, může docházet k nevhodnému chování. Například rodiny s vážně nemocným dítětem, jsou náchylné k tvorbě koalic. Znamená to, že se třeba matka spojí se svým nemocným dítětem v rámci společné snahy o dobré zvládnutí diabetu a ostatní členy rodiny– otce a případné sourozence – odsunou na druhou kolej.

Děje se tak při nadměrné péči a starosti o dobrou kompenzaci, ale i v případě, že dítě s nemocí „zlobí“ a matku „zaměstnává“ neustálým dohadováním a hledáním viníka nebo pravdy. Otec, který je takto „vyautovaný“, se časem postupně přestane angažovat a z pohledu matky se stává nekompetentním a k jejich problémům apatickým. Koalice se tak ještě více posiluje.

Podobně se může stát, že důsledný a pravidla udávající otec s dítětem na léčbě spolupracuje, zatímco matka, která se ještě s onemocněním dítěte nevyrovnala a trpí např. depresí, se stáhne do ústraní a její role se oslabuje.

Když se dítě chová, jako o pár let mladší…

Dalším příkladem nevhodného chování v rodinách je regrese. Znamená to, že se dítě chová, jako by bylo mladší. Dochází k tomu v rodinách, které se ještě s onemocněním dítěte nevyrovnaly a dítě tím pádem také nemůže diabetes vnímat jako součást svého života. Takové dítě, a následně dokonce i rodiče se chovají, jako by dítě bylo ještě maličké. Příkladem je rodina, kde chlapec chodil do 1. třídy, ale odmítáním jídla si vynucoval sladkosti a rodiče mu pak ve strachu z hypoglykemie jídlo nabízeli jako batoleti –„auto jede do garáže“. Dalšími projevy regrese je např. pomočování nebo zhoršení v řeči, i když byla již dobře zvládnutá. I těmto rodinám pomůže vhodná rodinná terapie. Ukáže nevhodnost některých vzorců chování a nabídne alternativy.

Obětovat se dítěti není vždy zdravé

V některých rodinách s diabetickým (nebo i jinak závažně chronicky nemocným) dítětem se stává, že se jeden nebo oba rodiče dítěti zcela obětují. Zanevřou na svůj vlastní život a cíle a zcela podřizují svoje aktivity péči o dítě. Když přihlédneme k závažnosti diabetu a možným akutním komplikacím, není se čemu divit. Navíc zvládání režimu, monitoring a aplikace inzulinu jsou náročné úkony a za malé děti tyto aktivity provádějí rodiče. Potkáváme se ale i s matkami (otcové takto reagují zřídka, ti spíše pod tíhou situace z rodiny odejdou), které i v pokročilém věku dítěte jsou stále doma, nemají svou práci ani jinou životní náplň než starat se o diabetes svého dítěte.

Jak už bylo řečeno, toto chování je možná pochopitelné, nicméně pro vývoj dítěte a rozvoj jeho samostatnosti je nevýhodné. Jak dítě roste, mělo by přiměřeně svému věku získávat postupně dovednosti v oblasti selfmonitoringu, kompetence dodržovat samostatně denní režim a přebírat zodpovědnost za svou nemoc, za hodnoty krevního cukru i aplikaci inzulinu. Pak je menší pravděpodobnost, že v dospělosti se nebude umět samo o sebe a o svou nemoc postarat.

Dětem, které do pozdního věku v léčbě vedli rodiče, se častěji stává, že když se odstěhují a osamostatní, v péči o diabetes samostatné a zodpovědné nejsou a rapidně se horší jejich kompenzace. Vlastně se dekompenzace těchto dětí začne projevovat již mnohem dříve, často už v dospívání, kdy začnou trávit více času sami mimo dohled rodičů. Samozřejmě že v adolescenci hraje v kompenzaci diabetu roli i hormonální situace a jiné vlivy, takže glykemie výrazně kolísají. Na vliv faktoru nesamostatnosti při jejich řešení ale zapomínat nesmíme.

Zodpovědnost předejte dítěti včas

Rodiny s problémy tohoto druhu se snažíme podpořit v tom, aby si rodiče hledali své vlastní naplnění života, aby své dítě vedli k větší samostatnosti a postupně mu méně do léčby zasahovali. Mnohé rodiče uklidní už jen sama informace, že se už tolik starat nemusí, že mohou zodpovědnost předat dítěti. Někteří ale pojali péči o diabetes dítěte jako svůj životní program anebo jako náhradu svých narušených partnerských vztahů. Ti se pak role pečovatele velmi obtížně vzdávají. Dobrou zprávou je, že jich je menšina.

MUDr. Jana Komorousová, Ph. D.

947

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný