Je cukrovka věc veřejná? Komunikace s blízkými se někdy podobá skoro výslechu

Školní kolektiv, pracovní kolektiv, rodina, partnerský vztah, zdravotnický tým, to je jen část lidí či sociálních skupin, ve kterých je diagnóza člověka s diabetem předmětem diskuze. Někdy musí jít člověk s diabetem s kůží na trh i před úplně cizími lidmi – spolucestujícími v MHD, lidmi ve frontě, prodavačkou nebo třeba letištní kontrolou. S trochou nadsázky lze říct, že by bylo fajn k diagnóze automaticky dostat také poukázku na kurz v komunikaci, asertivitě a vyjednávání. Nebo je možné si z těchto setkání a rozhovorů nedělat hlavu i bez toho? Vezmeme to postupně. Od nejosobnějších interakcí po ty nejméně osobní, a to z obou úhlů pohledu. Podívat se na situaci očima druhého nemusí být příjemnou sebereflexí, ale má potenciál budoucí komunikaci usnadnit.

Rodinné prokletí: Hugo Haas jako jeden z mála přežil. Jeho syn zemřel ve třiceti, zcela zbytečně

Hugo Haas se narodil do rodiny židovského majitele obchodu s obuví. Umělecké nadání však Hugo podědil nejspíš z matčiny větve. Strýc z matčiny ...

Vysvětlovat, nebo ne? Toť otázka

Komunikace s nejbližšími někdy nemusí mít daleko k výslechu, občas je ale i prostor ke smysluplné edukaci nebo třeba prosbě o pomoc. Pokud se člověk s diabetem s důvěrou obrátí na své blízké a ti vhodně zasáhnou, je to značka ideál. Někdy se ale stává, že diabetes kromě těchto situací narušuje plány, v případě širší rodiny už člověk s diabetem ztrácí trpělivost edukovat a zdroj stresu je na světě. Narušená důvěra a nepochopení. Na jedné straně je frustrovaný člověk s diabetem a pocitem, že nemá dostatečnou oporu v nejbližších, na straně druhé možná stejně tak frustrovaný blízký člověk. Navíc s pocitem bezmoci, protože by rád pomohl, a neví jak.

V zaměstnání, škole nebo jiném kolektivu, kam pravidelně dochází už je situace jiná. Sdělování diagnózy už často předchází rozhodování, zda to může člověka v některých ohledech ohrozit, nebo naopak v budoucnu pomoci v rizikové situaci. Stále se jedná o poměrně úzkou skupinu lidí, s ohledem na čas, který trávíme ve škole i v práci, je ale dost pravděpodobné, že se bude někdo edukovaný hodit.

Ve veřejných prostorách asi těžko bude člověk s diabetem nosit na čele nálepku a na zádech podrobný postup, jak mu pomoci v hypoglykémii. Lidé s diabetem (zejména 1. typu) radši na pomoc z okolí nespoléhají. Někomu to tak vyhovuje, jinému ne.

Jídlo budoucnosti: Už brzy budeme jíst larvy a rostlinné maso. Pro diabetiky je to skvělá strava

Do roku 2050 by měl počet obyvatel na Zemi dosáhnout 10 miliard lidí. Podle Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) bude k uživení lidstva ...

Nástrahy a výhody (ne)sdělování starostí s diabetem

Blízcí

Pro: V prvním případě, tedy mezi nejbližšími, je z hlediska psychické pohody jednoznačně dobré otevřeně komunikovat a sdílet strach, starosti, frustraci, únavu z neustálého režimu. Nebýt na to sám.

Proti: I blízký člověk může v dobré víře stres spíš navýšit a někdy nenaslouchá, co druhý potřebuje.

Co s tím?

Myslete na to, že člověk, který nemá osobní zkušenost s diabetem, bude mít vždy omezenou možnost porozumět tomu, co se člověku s diabetem děje. Zkušenost je nepřenositelná. Přesto lze komunikaci nastavit tak, aby měl člověk s diabetem aspoň prostor vše ventilovat, bez snahy druhého hodnotit, co udělal správně či špatně a jak by to příště měl udělat líp. Frustrovaní z komplikací budete pravděpodobně oba, není důvod ještě hledat vinu. Naopak to povede k uzavření člověka, který je v nepohodě a při příští příležitosti si rozmyslí, zda přijde se svým problémem, nebo si ušetří pár nevyžádaných rad.

Práce, škola, zájmy

Pro: Mít k ruce člověka v případě potřeby, ať už na řešení akutních komplikací nebo jen zanadávání, jak je to ten den náročné, se vždycky hodí.

Proti: Zároveň nelze vyloučit, že se diagnóza nestane příčinou stigmatizace nebo dokonce šikany v kolektivu. Někdy stačí i to, že se ostatní začnou chovat „jinak“.

Co s tím?

Dobře zvažte, zda diabetes může mít vliv na váš výkon v práci, zda chcete (nebo musíte) informovat zaměstnavatele, anebo si to chcete nechat pro sebe. Rozhodněte se na základě toho, co vyhovuje především vám samotným.

Veřejnost

Pro: V krizové situaci může lidem, kteří se snaží pomoci, usnadnit informace o diabetu v rozhodování, jaké konkrétní kroky udělat.

Proti: Ne každý ví o diabetu a občas se člověk s diabetem nevyhne nevhodným komentářům.

Co s tím?

To stejné, co v předchozím případě. Sdílejte do té míry, do jaké vám to je příjemné. Pokud se ale zdá například stud z toho mít viditelně umístěný senzor nepřiměřený a omezuje vás to, zkuste pátrat po příčině a s někým to proberte.

Mák: Superpotravina nejen pro diabetiky. Vyzkoušejte recept na hrnkovou bábovku

Historie máku sahá až do neolitu, zhruba do doby 2 tisíce let př. n. l. Kromě jídla se používal i jako platidlo nebo lék. Už v době bronzové měli ...

Situaci vnímá každý ze svého úhlu pohledu

Když přijde řeč na diabetes, je často člověk s diabetem v roli experta. Mnoho věcí je pro něj automatických, ani o nich nemusí mluvit, přesto je má na mysli a bere v potaz. Člověk bez diabetu ale takovou zkušenost nemá. Proto je důležité, aby oba byli otevření si věci vysvětlovat, nikoliv poučovat a nechat se poučovat. Pokud člověk chce porozumět, vynasnaží se. Pokud ne, je to jen ztráta energie. Tak jako tak je fajn pojmenovat limity dané konverzace. Pročistí to vzduch.

Tip pro blízkého:

Příklad: Člověk s diabetem se snaží popsat svůj stav a druhý mu chce pomoci. Frustrace z nepochopení začíná narůstat. Vyřešit to může věta: „To zní hodně náročně, to bych sám nevěděl, jak to řešit. Asi si to nedokážu zcela představit, co prožíváš. Pokud ale můžu nějak pomoci, jsem tu.“ Člověk nemusí hned nabízet tři varianty řešení a říkat „Jo to znám, to je jak když jsem měl zlomenou nohu a nemohl tři týdny nic!“.

Tip pro člověka s diabetem:

Jsou ale situace, se kterými se člověk s diabetem bohužel setkává a které právě vedou ke zvažování, zda se příště svěřit nebo ne. Jak v nich aspoň zmírnit hořkost?

Příklad: Člověk s diabetem popisuje své starosti. Druhý ho nechápe, frustrace narůstá. Následuje věta: „Tak co po mně chceš? Říkám ti, co pomohlo Marušce v práci. Tak asi si na to dej příště pozor, ne?!“. Zkuste se příště nadechnout, vidět za tím bezmocnost a omezené kompetence druhého se nacítit a spíš mu nabídnout variantu, kterou příště může využít: „Chápu, že mi asi nikdy zcela neporozumíš, ale mně stačí už jen to někomu říct. Řešení neočekávám, naopak prostor si zanadávat by se hodil.“

Mgr. Judita Konečná | zdroj: se souhlasem Mgr. Konečné

Mgr. Judita Konečná

Působí jako psycholožka ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a ve zdravotnickém zařízení Neuron Medical v Brně. V rámci doktorského studia Lékařské psychologie a psychopatologie na 1. LF Univerzity Karlovy v Praze se zabývá duševním zdravím diabetiků a jejich blízkých.

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autorky Mgr. Judity Konečné

2792