Jak se žije diabetikům v Austrálii?
Jak se liší péče o diabetiky v jiných částech světa? Jsou na tom lépe, nebo hůře než čeští pacienti? Tentokrát se společně podíváme do Austrálie. O místních podmínkách léčby diabetu jsme si povídali se zdejší zástupkyní mladých leaderů – Tammy Moran.
Tammy je 27 let a žije v Perthu v západní Austrálii. Miluje pohyb, a proto mezi její záliby patří jakékoliv sportovní aktivity. Dále se ráda věnuje četbě knih, sledování filmů a také pečení a následnému ochutnávání různých druhů koláčů. Ve volných chvílích chodí často na pláž nebo nakupovat oblečení se svými kamarádkami. S diabetem 1. typu žije již 18 let. Působí v rámci programu mezinárodní diabetologické federace jako mladý leader a předsedkyně diabetiků pro západní Tichomoří. Nyní se v Perthu stala také manažerkou nových projektů, které se zaměřují na osoby s diabetem.
Tammy, jak hodnotíš péči o diabetiky v Austrálii?
Život s diabetem 1. typu není v Austrálii tak složitý jako v jiných zemích. Od té doby, co jsem se vrátila z mezinárodního školení mladých leaderů v Kanadě, si plně uvědomuji, jak velké mám štěstí, že žiji právě v této zemi. Sice si musíme sami hradit jak inzulin, tak i veškeré kompenzační pomůcky, ale musím říct, že cena je poměrně nízká, a to díky finanční podpoře národní diabetologické organizace. Navíc jsou inzuliny a další kompenzační pomůcky dostupné téměř v každé lékárně, a pokud tomu tak není, lékárna vše potřebné objedná a urychleně dodá.
Musím říct, že jsem se sama nikdy nesetkala s diskriminací kvůli tomu, že mám diabetes. Vím ovšem, že někteří pacienti nechtějí svým šéfům a kolegům v zaměstnání oznámit, že mají diabetes, jelikož se obávají jejich reakce či případných předsudků. Osobně s jejich přístupem nesouhlasím. Myslím si, že by naopak spolupracovníci i vedoucí měli být o této nemoci informováni a mohli tak v případě závažné hypoglykemie účinně pomoci.
Jsi členkou nějaké organizace, která se věnuje edukaci a zkvalitnění života osob s diabetem?
Ano, spolupracuji s diabetickou asociací, která má sídlo v Perthu. V současné době zvažujeme realizaci nových projektů, na kterých se často podílím jako dobrovolník.
Jak jsou na tom australští diabetici s edukací?
Na to je těžké jednoznačně odpovědět. Určitě patříme mezi země s dobrou mírou edukace a většina populace již slyšela alespoň základní informace o diabetu. Jsem si ale jistá, že široká veřejnost nezná rozdíly mezi diabetem 1. a 2. typu, natož aby někdy slyšela o diabetu typu LADA či MODY.
Mohla by se v Austrálii péče o pacienty s diabetem ještě v některých směrech zlepšit?
Myslím si, že by mělo ve veřejném i soukromém sektoru zdravotnictví působit více edukátorů, kteří by osobám s diabetem předávali potřebné a zejména odborné informace spojené s touto problematikou. Dále je důležité, aby senzory pro kontinuální monitorování glukózy byly plně hrazeny pojišťovnou a staly se tak finančně dostupné všem pacientům. Ocenila bych také, kdyby byla široká veřejnost lépe informovaná o rozdílech mezi diabetem 1. a 2. typu, což by mi často ušetřilo dlouhé vysvětlování.
Mgr. Kamila Leciánová
371
Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno
Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný
