Horolezectví s diabetem I. typu: Inspirujte se skutečnými dobrodruhy!

Láká vás lezení po horách, ale nikdy jste se k němu neodvážili, neboť se léčíte s diabetem? Dva dobrodruzi vás přesvědčí o tom, že nic není nemožné. Kromě jiného vám představíme i poznatky irské studie zaměřené na horolezectví ve vysokých nadmořských výškách.

Příběh horolezce a diabetika Steva Richerta

Když se Steva Richerta v roce 2011 při rozhovoru ptali, zda byl nejprve diabetik nebo horolezec, odpověděl, že prvně jej zasáhla nemoc. Bylo mu tehdy 16 let a diagnóza přinesla do jeho života mnoho pocitů beznaděje. Ortel celoživotní nemoci vnímal prvně jako odsouzení k celoživotnímu vězení bez možnosti podmínečného propuštění. Jako asi většina diabetiků, i on o sobě v začátcích značně pochyboval, měl strach ze závažných komplikací a z toho, že život s nemocí nezvládne. Jenže pak se všemu vzepřel a rozhodl se bojovat.

Pohyb se Stevovi zdál jako perfektní šance dosáhnout dobré fyzické kondice, která může přispět k lepší kompenzaci cukrovky. Proto začal na střední škole hrát fotbal a po vysoké pak vyrazil s kamarádem na téměř pětadevadesátikilometrovou túru po Appalačské stezce/Appalachian Trail (turistická a horská trasa na východě USA). K tomuto rozhodnutí dospěl bez jakékoliv porady s rodinou či lékaři. Prostě se rozhodl, že cestu pokoří i s cukrovkou.

„Po fascinující horské túře se spolubydlícím jsem začal číst příručky pro horolezce a začal se učit lézt. A pak jsem měl štěstí a spřátelil se s horolezcem a průvodcem Tonym. Ten se mi stal mentorem. Od té doby lezu.“

A co by poradil Steve diabetikům, kteří chtějí začít s horolezectvím? „Poslouchejte své tělo. Důslednost ve stravě a výběru kvalitních potravin, které přijmete, výrazně zlepší váš fyzický výkon. Jídlo si zkrátka vybírejte tak, abyste se po něm cítili dobře a nebyli unavení. A nezapomeňte si pravidelně měřit glykémii, samozřejmě.“

MMA neboli smíšená bojová umění a diabetes I. typu. Výzva, kterou lze pokořit

MMA neboli smíšená bojová umění mohou pomoct vylepšit fyzickou kondici Latinská přísloví v sobě uchovávají určitou moudrost. A jedno takové ...

O diabetičce a instruktorce horolezectví Ailse Graham

Ailsa Graham pochází původně z Velké Británie. K lezení po skalách má na rozdíl od Steva vztah už od útlého dětství. Začala totiž v devíti letech. O to více ji překvapila o deset let později zpráva, že má cukrovku I. typu. V té době se zrovna rekreovala na lyžařském pobytu v Kanadě. Ailsa je ale bojovnice a ani diagnóza diabetu ji nezastavila v tom, co vždy milovala. Horolezectví rozhodně nezanechala, jen se musela naučit lépe „pracovat“ se svým tělem a zaměřit se na pravidelnou kontrolu glykémie.

„Dlouhé lehčí výstupy, které zahrnují stálou aerobní námahu, mi sníží hladinu cukru v krvi s mnohem větší pravděpodobností než ty, kde lezu na hranici svých možností a pracuji anaerobně. To vše hraje roli v mých rozhodnutích o tom, co si vezmu s sebou a co potřebuji mít u sebe, oproti tomu, co může jít do batohu, který bude nejspíš během dne měnit majitele.“

A co radí Ailsa diabetikům, kteří se zajímají o lezení po skalách? „Není to nic, čeho byste se měli bát, ale stojí za to vědět, kdy musíte preventivně měřit hladinu cukru v krvi a na co si dát pozor, když máte hypoglykémii. Ujistěte se, že máte během dne čas na monitoring glykémie a na jídlo. A uvědomte si, že může být zapotřebí neplánovaných zastávek.“

Rady pro začínající horolezce s diabetem aneb Co zjistila irská studijní expedice?

Americká asociace diabetiků doporučuje v podstatě jakoukoliv pohybovou aktivitu diabetikům I. typu, kteří nemají žádné komplikace a jejich glykémie nekolísá, respektive jejich nemoc je dobře kompenzovaná. Polemiky se však vedou ohledně vhodnosti horolezectví s diabetem ve vysokých nadmořských výškách. Tuto tematiku více osvětlila expedice Irské federace diabetiků na Kilimandžáro s 38 horolezci (16 diabetiků a 22 zdravých lidí) a poskytla informace o rizicích lezení po skalách s cukrovkou. Jaké přinesla výsledky?

• Diabetes jako takový nepředurčuje vyšší riziko výškové neboli akutní horské nemoci. Ta se totiž vyskytla u zdravých lidí stejnou měrou, jako u těch s cukrovkou.
• Vysokohorský plicní edém a vysokohorský edém mozku se vyskytly výhradně u horolezců bez cukrovky. Krvácení do sítnice bylo hlášeno pouze u dvou diabetických horolezců (jeden z nich měl v anamnéze retinopatii).
• Šest diabetiků z celkového počtu 16 dosáhlo vrcholu hory Kilimandžáro.

Navzdory tomu, že se u diabetiků nevyskytovaly příznaky akutní horské nemoci tak často, mělo mnoho těchto horolezců vážné zdravotní problémy. Některé z projevů výškové nemoci (bolesti hlavy, závratě) totiž znesnadňovaly rozpoznání hypoglykémie. U pár diabetiků se též projevila hyperglykémie vlivem snížení dávek inzulínu. Kromě jiného se vyskytly ve výškách i problémy s funkčností glukometru, který vypověděl svou službu na stanovišti při poklesu teplot na -22 °C.

Upozornění na závěr: Diabetici, kteří zvažují horolezectví v extrémních podmínkách, se tedy musí jednoznačně poradit se svým lékařem, zda je tento druh sportu pro ně vůbec vhodný. Predispozice pro tuto adrenalinovou pohybovou aktivitu se posuzují velmi individuálně.

Zdroj: asweetlife.org, bjsm.bmj.com, ukclimbing.com

1335