Hormony: Chemičtí poslové našeho těla

Co to vlastně hormony jsou? Jsou to „chemičtí poslové“ našeho těla, kteří zajišťují spolu s nervovým systémem všechny procesy.  Slovo hormon má původ v řeckém slově „hormaó“ (ὁρμή), které znamená, poháním, povzbuzuji. Významným znakem hormonů je to, že stačí jen velmi malé množství hormonu k předání informace a vyvolání změny v organismu.

Kde se hormony v těle berou?

Většinu hormonů produkují žlázy s vnitřní sekrecí, další se pak tvoří přímo v krvi nebo v některých orgánech. Celý tento systém je perfektně sladěný, a když v něm něco zaskřípe, ihned to poznáte.

Například ženské pohlavní hormony, estrogeny, vznikají hlavně ve vaječnících (v menší míře také v kůře nadledvin, v tukové tkáni a během těhotenství i v placentě). Jsou nezbytné pro vývoj sekundárních pohlavních znaků a ovlivňují průběh menstruačního cyklu. Navíc estrogeny chrání srdce a kosti.

Určitě jste také slyšeli o „hormonech štěstí“. Tímto způsobem se označují endorfiny, látky vznikající v mozku, které podporují dobrou náladu a ovlivňují vnímání bolesti.

Melatoninu se někdy přezdívá spánkový hormon. Jeho produkce začíná kolem 22. hodiny a ustává nad ránem. Melatonin bývá přirovnáván k „hormonu mládí“, a to plným právem, jeho produkce klesá s přibývajícím věkem.

Dále je ještě jako příklad možno uvést hormony štítné žlázy, mužský pohlavní hormon testosteron, anabolické hormony zodpovídající za stavbu kostry a objemu svalové hmoty a samozřejmě inzulin, který reguluje metabolismus glukózy v organismu. Tolik tedy jen na ukázku. Prakticky asi  nelze určit kolik hormonů se podílí na fungování našeho těla.

Hormony jako lék

Jak je z krátkého výčtu vidět, hormony zasahují hluboce do našeho života a jejich správná a vyvážená funkce je pro zdravý život nezbytná. Velké množství chorob je způsobeno nerovnovážnou produkcí hormonů nebo špatným načasováním produkce jednotlivých hormonů žlázami s vnitřní sekrecí.

Hormony se používají při léčbě nejrůznějších chorob (cukrovka, poruchy štítné žlázy) tak, že nahrazují nedostatečnou produkci vlastním organismem. Také mohou zlepšit například v podobě mastí některé kožní choroby. Velmi rozšířené je též používání hormonů jako antikoncepce, tedy k zabránění neplánovaného početí.

Zneužívání hormonů je běžné

Bohužel ale také dochází ke zneužívání hormonů. Mladí lidé někdy používají steroidní hormony proto, aby měli větší svaly. Většinou jde o kulturisty. Užívání steroidů dokáže ovlivnit také barvu hlasu a některé slavné zpěvačky si stěžují, že na jejich hlas působí nepříznivě hormonální antikoncepce. Účinku steroidů využil údajně i zpěvák Rod Stewart. Pomohly mu ke svalnaté postavě a k mužnému hlasu.

Hormonální doping je také rozšířen v profesionálním sportu. V tomto případě se používají především steroidy, které napomáhají k rychlejšímu růstu svalové hmoty a síly. Bohužel ale zároveň ničí srdce, ledviny a snižují reprodukční schopnosti jedince. V konečném důsledku mohou přivodit i smrt.

Pochopitelně, že zvětšení svalové hmoty nezajímá pouze sportovce ale také zemědělce. Pokud se podaří zvýšit přírůstky svalové hmoty (masa) u hospodářských zvířat, má to samozřejmě blahodárný vliv na zisky chovatelů dobytka. Kdo by nebyl v pokušení poměrně snadno zvýšit své zisky? V Evropské unii a tedy i v ČR ale platí striktní zákaz používání hormonů při výkrmu zvířat. Nelze totiž spolehlivě stanovit bezpečnou hranici obsahu syntetických hormonů v konzumovaných potravinách. Syntetické hormony (a jejich metabolity) použité pro podporu růstu u hospodářských zvířat a jejich zbytky, které se následně vyskytující v potravinách, mohou mít negativní vliv na hormonální rovnováhu lidského organismu. Také do zemí EU se nesmí ze třetích zemí vozit produkty ze zvířat nedovoleně ošetřených hormonálními látkami.

Nenápadní ničitelé našeho zdraví

Kromě hormonů, reagují s hormonálním systémem našeho těla (tedy s příslušnými receptory) také další látky. Tyto látky se nazývají „hormonálně aktivní látky” nebo „endokrinně aktivní látky”. Patří k nim i chemické látky, které mohou hormonální systém narušovat, a tím škodlivě působit na člověka i volně žijící živočichy. Označujeme je jako „endokrinní disruptory“. Hranice mezi endokrinně aktivními látkami a endokrinními distruptory není zcela zřetelná. Důvodem je zejména to, že v některých případech se účinek projeví až se zpožděním.

U volně žijících živočichů byly účinky hormonálně aktivních látek, které mohou souviset s narušením endokrinní činnosti, pozorovány u měkkýšů, korýšů, ryb, plazů, ptáků a savců v různých částech světa. U některých živočišných druhů vedla narušená schopnost rozmnožování k poklesu populace.

U člověka epidemiologické studie naznačují, že endokrinní disruptory jsou možná odpovědné za dosud ne zcela vysvětlitelné změny lidského zdraví v posledních desetiletích. Patří k nim pokles počtu spermií, zvýšený počet chlapců narozených s malformací pohlavních orgánů a zvýšený výskyt některých typů rakoviny, u nichž je známa citlivost vůči hormonům. Kontroverznější teorie naznačují souvislost s narušením nervového vývoje a sexuálního chování.

Endokrinní disruptory jsou dalším potenciálním problémem v současnosti tolik skloňovaného znečištění životního prostředí. Mohou napáchat dosud ne zcela odhadnutelné škody. Není tedy na místě propadat panice a zděšení. Namístě však není ani bohorovný klid.

Jak naše tělo používá hormony?

Každý živý organismus si udržuje stálé vnitřní prostředí. Jak? Díky schopnosti regulace. Ta se může odehrávat dvojím způsobem. Buď probíhá pouze uvnitř jedné buňky s pomocí enzymů, nebo k ní dochází mezi jednotlivými buňkami, a pak mluvíme o regulaci mimobuněčné.

U složitých mnohobuněčných organismů enzymová regulace uvnitř buňky nestačí. Mezi jednotlivými buňkami a tkáněmi musí docházet ke vzájemné spolupráci a komunikaci. Buňky spolu mohou komunikovat buď prostřednictvím nervů, tedy elektrochemickou cestou, která  je poměrně rychlá a je schopná šířit informace na velkou vzdálenost. Druhý způsob je založený na tom, že signalizující buňka vyšle do vnějšího prostředí molekulu hormonu (protein, peptid, aminokyselinu, steroid atp.). Uvolněná molekula se do organismu šíří zvolna krví, tkáňovým mokem nebo mízou, až narazí na cílový orgán, který obsahuje buňky s příslušným receptorem pro příjem hormonu. Tento způsob přenosu informace si můžeme představit jako vzájemné působení klíče (hormon) a zámku (receptor).

Autor: Mgr. Vít Černý, foto: Shutterstock, není-li uvedeno 

Zdroj: archivní číslo časopisu DIAstyl

1711