DIAmáma Veronika: Dovolenkové pokračování! Největší rodeo nastalo při návratu domů

Zbytek dovolené se nesl v poklidném duchu jen s mírnými výkyvy glykémie, které ale běžně zažíváme i doma. Nedošlo na mé nejhorší obavy, kdy bychom museli píchat Glukagon či volat záchranku. Cesta domů nám to ale všechno vynahradila…

V minulém díle blogu DIAmáma jsem naznačila, že Filípek za ten týden snědl nespočet kukuřic, které vlastně před tím nikdy neměl (mimochodem, teď nám nesmí chybět nikdy v lednici). Jen jak zatroubil klakson, kterým na sebe plážový prodavač upozorňoval, následovala věta: ,,Mami, kukuřiceee!” A my už lovili drobné z peněženky.

Každé jídlo, které sacharidově neznám a nemá na sobě tabulku nutričních hodnot, konzultuji s kalorickými tabulkami. Ty jsou pro nás největším pomocníkem doma i na cestách.

Pumpa zvládla i slanou vodu

S inzulínovou pumpou jsme se nijak netrápili, jelikož jsem od obchodní zástupkyně věděla, že je voděodolná. Ale stejně ve mně byl “malinkatý červíček” pochybností kvůli vodě – a ještě ke všemu slané. Řešit v Chorvatsku rozbitou pumpu nebylo zrovna to, co jsem chtěla dělat. Ve většině času jsme ji tedy raději odpojovali. 

Když byla glykémie vyšší, poslali jsme před odpojením malou dávku inzulínu. Filípkovu hladinu cukru v krvi totiž vodní radovánky paradoxně zvedaly, místo toho, aby nějaké sacharidy spálil. Ale i s pumpou se občas vykoupal.

https://www.instagram.com/p/CXJaAnPIZh4/

Čekám na signál…

Děti zvládnou být ve vodě klidně celý den. Ale když máte dítě diabetika, je to o malinko jiné. Každých 20 minut, kdy nemáme data ze senzoru kvůli vodě, křičíme: ,,Filípku, pojď chytit signál!” Jestli nás slyšeli nějací Češi, tak netuším, co si o nás asi tak mohli myslet.

Cesta domů byla “jízda”

Zabalili jsme si všechny věci, naskládali je do auta a navigaci nastavili směr Louny. Tašku s jídlem jsem si dala k sobě, abych těch pár zbylých sacharidů měla po ruce. Po ujetí pár desítek metrů jsme věděli, že už je něco špatně. Auto divně nadskakovalo. Zastavili jsme a zběžně jsme prohlédli pneumatiky, jestli nejsou vyfouklé nebo uvolněné. Vše se zdálo být normální. 

,,Ježíši, vždyť nám snad uletí pneumatika, nebo vyskočí motor,” komentovala jsem aktuální situaci pod vlivem stresu, ale stále s klidným tónem v hlase. Avšak to jen pro jistotu, kdyby si toho Marek náhodou nevšiml (haha, to opravdu nešlo přehlédnout).

V duchu jsem si přehrávala scénář, jak zůstaneme viset na chorvatské dálnici se dvěma dětmi, z toho s jedním diabetikem a všeho všudy 50 gramy sacharidů. Široko daleko žádná čerpací stanice a domů ještě nějakých 14 hodin. Když jsme ale přijeli na odpočívadlo, konečně jsme odhalili příčinu problémů s autem. Podívali jsme se na pneumatiku a divili se, jak zvládla ujet asi 200 km. Byla celá vyboulená. Myslím, že kdybychom ujeli ještě pár desítek metrů, praskla by.

Letos jsme měli naštěstí rezervu, tak byl tento problém vyřešen. Ale i tak jsem byla zbytek cesty nervózní a modlila se, abychom přejeli aspoň české hranice. 

Nezapomínejme na cukr

Auto bylo již v pořádku, ale drama pokračovalo dál kvůli synovu diabetu. Když děti usnuly, kochala jsem se krásnými panoramaty Rakouska. Jedním okem jsem však koukla na graf glykémie. Filípkova pumpa posílala inzulín v malých dávkách jak divá. Na displeji se zobrazovala hodnota glykémie 13 mmol/l a dvě šipky nahoru, které znázorňují její rychlé stoupání.

Za dalších 10 minut se syn dostal na 18 mmol/l. Na takovou hodnotu jsme se ještě za celou dobu léčení cukrovky nedostali. Začínala jsem být dosti nervní. Vypnula jsem automatický režim a další inzulín poslala sama. Pumpa ale stále ukazovala dvě šipky, tak jsem radši vzala glukometr a zkontrolovala Filípkovi hodnotu glykémie z krve. Bohužel se shodovala se senzorem, 20 mmol/l. Inzulínu měl dost, další jsem posílat nechtěla. Filípka nakonec budím, aby se napil vody. 

DIAmáma Veronika: První dovolená u moře s diabetem! Byla to noční můra?

Téma dovolená a “moře” se u nás otevírá již po rozbalení posledního vánočního dárku. Děti s nadšením odpočítávají dny, než pojedeme za sluníčkem. ...

Nastal zvrat

Po půl hodině, kdy se glykémie stále držela v závratných výškách, došlo konečně k jejímu poklesu. Klesala ale rychleji, než by se mi zamlouvalo. Při hodnotě 15 mmol/l jsem začala s lehkým “dokrmem”. Pak se ale krevní cukr dostal na hodnotu 7 mmol/l a glykémie stále prudce klesala. Přesnídávky docházely, nervozita stoupala.

Všechno jídlo, co jsme s sebou měli, bylo snědené, a tak jsem začala v kabelce hledat skryté zásoby. Díky bohu jsem našla dva cukříky z kavárny a bonbon. Sladké jsem dala Filípkovi do pusy a doufala, že to zabere. Před námi ale byla ještě hodně dlouhá cesta, v autě nebyl ani gram dalšího sacharidu a glykémie se bohužel nezastavovala.

Půl království za cukr

Na nejbližším odpočívadle tedy manžel Marek koupil alespoň džus a Snickersku za “krásných” 140 Kč. V tu chvíli bych za to dala klidně i víc, na penězích nezáleželo. Najednou se glykémie zastavila na hodnotě 3,2 mmol/l. Oddychli jsme si a pokračovali dál v dlouhé cestě, snad už v poklidu. Děti opět usínaly a my celí rozlámaní odpočítávali kilometry. Se strachem jsem mezitím kontrolovala graf. A bylo to tu zas, protáčely se mi panenky. Dvě šipky nahoru a mně se začínal svírat žaludek. 

V půl jedné v noci jsme dorazili vyčerpaní domů, kde se konečně glykémie umoudřila a začala fungovat tak, jak jsme zvyklí. 

Teď na to vzpomínám s úsměvem na rtech, ale můžu vám říct, že tenkrát mi do smíchu vůbec nebylo…

Foto: Instagram autorky Veroniky Kockové @denicekdiarodiny + rodinné fotoalbum, užito se svolením

Zdroj: autorka čerpala z vlastních zkušeností a zážitků

5554