DIAmáma Veronika: Bylo těžké pustit ho, ale musela jsem!

Kdy je ten správný čas nechat své dítě jít? Pustit ho samotné do školy, do parku, aby došlo k babičce pro marmeládu? Pro někoho se to může zdát jako banalita, ale pro mě to bylo ukončení jedné etapy života. Naše dítka vyrostla, už nejsou malá, a tak nastal okamžik pro určité “povolení uzdy” a poskytnutí prostoru pro osamostatnění se. I když nad tou naší “kamarádkou cukrovkou” musím neustále bdít dnem i nocí…

Dceru jsem vypustila samotnou v druhé polovině první třídy. Školu jsme měli pár minut chůze od domu. Ale když přišel Filípek s tím, že chce jít sám ven, z mé dohledové vzdálenosti, začalo se to ve mně prát.

,,Vždyť je malý, je mu pouze 6 let a do školy ještě nechodí. Vždyť je nemocný! Co když někde padne do hypoglykemického kómatu?” říkala jsem si pouze pro sebe, jelikož jsem takové pochyby nemohla vyslovit před ním nahlas.

První cestu nakonec podstoupil se svou sestrou, když šli sami domů z městského parku. Tehdy jsem měla oporu ve Valče, která by eventuálně nějak zakročila v případě nouze. I když, co zmůže sedmileté dítě? Ale nebyl úplně sám, to mě trochu uklidňovalo. Samostatnou cestu našich dětí jsme ale měli bedlivě pod dohledem. Nejen díky GPS, ale také jsme po cestě domů dělali zastávky na ,,sledovacích” stanovištích. Zaparkovali jsme tak, aby nás děti neviděly a číhali jsme. Však to znáte. Také jste to dělali, že?

Strach mě celou zaplavoval

Nevím, zda si všichni dovedete představit ten strach, co jsem prožívala. Někteří možná máte již děti velké a na pocity z prvního “vypuštění do světa” jste zapomněli. Možná prožíváte stejné emoce jako já. Ale je to strach krát dva.

Začnou se vám vybavovat všechny možné scénáře, protože víte, co cukrovka umí. Z krásné glykémie se dostane během pár minut na glykémii akutně nízkou. A co potom? Nejste u něj, abyste zakročili a zachránili ho.

DIAmáma Veronika: Dovolenkové pokračování! Největší rodeo nastalo při návratu domů

Zbytek dovolené se nesl v poklidném duchu jen s mírnými výkyvy glykémie, které ale běžně zažíváme i doma. Nedošlo na mé nejhorší obavy, kdy ...

Všechno zlé je k něčemu dobré

Je pravda, že v dnešní technologické době to máme my rodiče i samotní diabetici o mnoho jednodušší. Kupříkladu, i když je Filípek s diabetem venku sám, mohu jeho samotného i glykémii díky senzoru a telefonu sledovat a kontrolovat. Vlastně díky cukrovce s ním komunikuji víc, než kdyby ji neměl.

Nedovedu si představit ten strach rodičů diabetiků, kteří byli malí v době “bezmobilové” a “bezsenzorové”. Máte můj velký obdiv!

Tolik setů měsíčně napíchneme. | zdroj: užito se svolením autorky Veroniky Kockové

Bez důkladné přípravy by to nešlo

Tomuhle všemu ale předcházelo dlouhodobé zaškolování ohledně pumpy. Samotného bych ho ven nikdy nepustila, kdyby neuměl její základní obsluhu. Do školy nastupuje až letos v září a kvůli své nemoci se musel naučit základní číslovky. Ty samozřejmě umí v dnešní době většina budoucích prvňáků, tím není nijak výjimečný. Ale u Filípka to není jen tak, že umí přečíst číslo, on díky těm číslům může sám fungovat.

Co Filípek už zvládá?

Od začátku se snažím Filípka vést k samostatnosti. U tak malého dítěte to jde opravdu pomaličku, ale snaží se. Od prvních dní jsme ho učili píchat si do prstu kvůli zjištění hodnoty glykémie. Teď se píchne jakoby nic. Teflonové sety k pumpě si díky aplikátoru nastřelí. I když to zmáčknutí ,,čudlíku” není taková brnkačka, jak se na první pohled zdá. Často mi asistuje při výměně setu v pumpě, takže nebude trvat dlouho a zvládne si celkovou výměnu setu obstarat sám. 

https://www.instagram.com/p/CgR_0QqomyM/

Jediné, co nezvládá, je výměna senzoru. A vůbec se nedivím. Nastřelování je víc bolestivé. A také jehla je podstatně větší. U předešlých senzorů to bylo jednodušší. Jehla se nastřelila a hned zajela zpět do aplikátoru, takže celý proces trval asi vteřinu. Toto není ale věc, kterou by musel nutně umět. Prostě až to přijde, tak to přijde.

Do školy je snad připravený

Ostatní děti se učí kolečka, písmenka a roční období, než nastoupí do první třídy. Filípek se učí přijímat bolest, kterou si musí způsobit, jinak by nemohl fungovat. Ale natrénované máme doufám vše potřebné, aby byl ve škole co nejméně závislý na pomoci druhých. Bude to něco nového, z čeho mám strach, ale Filípek se moc těší. Je rád samostatný. Dává mu to určitou důležitost a výjimečnost. Já jsem už momentálně také ráda, ale ten první krok byl velmi těžký. 

Foto: Instagram autorky Veroniky Kockové @denicekdiarodiny, užito se svolením

Zdroj: autorka čerpala z vlastních zkušeností a zážitků

8500