DIAmáma Hedvika: Když nemám kontrolu aneb Strach z přenechání zodpovědnosti

Anička v červnu oslavila své třetí narozeniny. Většina dětí ve třech letech nastupuje do školky, my jsme však v tuto chvíli stále doma. Proč? Důvodů bylo hned několik, ovšem pro mě rozhodujícím byl telefonát do školky.

Chvíle po záchytu cukrovky 

Pár měsíců po tom, co Aničce diagnostikovali cukrovku, jsem telefonovala do spádové školky, jestli mají s diabetem zkušenost. K mému překvapení zkušenost s jedním dítětem měli, i když to bylo pár let zpátky. Řekli mi ale, že budu muset chodit do školky za ní a inzulín jí píchat sama. V takovém případě však bylo nereálné, abych nastoupila do práce. Anička začínala na flexibilním režimu – to znamená, že jsme píchali rychlý inzulín ke každému jídlu. Do školky bych tak musela docházet na obě svačinky a oběd. Bohužel mi také sdělili, že paní učitelka má ve třídě mnoho dětí a nebude mít čas kontrolovat glykemii.

Víte, myslím si o sobě, že jsem chápavá. Rozumím postoji školky, která má strach z velké zodpovědnosti. Jenže jako rodič, kterému onemocní dítě a ještě se z toho nevzpamatoval, nechcete slyšet věty typu: „Nemůžete s dcerou zůstat až do školy doma? My nemáme čas kontrolovat jí glykemii a píchat inzulín. Budete kvůli tomu muset dojíždět za ní.”

Po takovém hovoru jsme se ani moc nerozmýšleli a rodičovskou jsme prodloužili co nejdéle. A tak zůstávám do Aniččiných čtyř let doma. Přesto, že nyní již máme daleko více informací i zkušeností a Anička má inzulínovou pumpu, svého rozhodnutí nelitujeme. A že by dcera strádala nedostatkem kontaktů s ostatními dětmi? O to se také neobáváme. Docházíme totiž do dětské skupiny na cvičení rodičů s dětmi, kde se rozvíjí pohybové schopnosti, jemná motorika a jiné.

Socializaci Aničce zajišťuje i společné plavání nebo nově kroužek pro děti v rámci sboru dobrovolných hasičů u nás na vesnici.

DIAmáma Hedvika: Dokážeme se smířit a přijmout dceřino onemocnění?

Na onemocnění dcery jsme si zvykli relativně rychle. Avšak její cukrovku nemůžeme poslat "na prázdniny" a odpočinout si od neustálých kontrol ...

Vhodná školka bude pro nás klíčová

Většina rodičů dává děti do spádové školky, u nás to však bude jinak. Zanedlouho mi začne obvolávání školek v okolí. Budu hledat takovou, kde nebudou mít problém s diagnózou diabetes u dítěte. Snad takovou najdu. Podle toho, kde Anička nastoupí, se bude odvíjet i mé pozdější zaměstnání.

Shodou okolností jsem si nějakou dobu před záchytem cukrovky u Aničky udělala kurz na asistenta pedagoga. Budu tedy doufat, že tyto znalosti zúročím třeba ve školce, kam bude dcera docházet. Podaří se mi to? Kdo ví…

Hlídání v rodině funguje skvěle. Sestra se zodpovědnosti za neteř nebojí!

Od prvního záchytu cukrovky u dcery uplynul téměř rok. Nejvíce času s ní trávím nyní samozřejmě já. Pokud ale nemohu, spoléhám se nejvíce na jejího tatínka, mého manžela. To jsem nejklidnější. Avšak našla se i další odvážná “hlídačka” průkopnice, a to moje sestra. Zhruba po osmi měsících od diagnózy dcery nám nekompromisně řekla, že jí máme Aničku nechat po večeři a zajít si do kina. Prostě si užít po dlouhé době romantické „rande“.

Jednou jsme Aničku nechali tetě na hlídání i přes oběd, kdy jí musela přes pumpu poslat inzulín – musím říct, že to zvládla bravurně!

Před čtrnácti dny hlídal Aničku i její strýček. Byl s Aničkou přes svačinu a vše měl přesně nachystané a odvážené. Jen při posílání inzulínu přes pumpu volal pro kontrolu. Aby byl klidnější, že to dělá správně. Anička si dokonce od něj nechala změřit glykemii glukometrem. Do teď se smějeme, jak ho Anička instruovala, že proužek vkládá opačně.

Vyjma krátkého hlídání u babičky, když jsme s manželem jeli na nákup, pak nebylo další “hlídací” pomoci třeba. Pokud by ale tato potřeba opět vyvstala, víme, že na své nejbližší se můžeme vždycky spolehnout! A za to jim děkuji. 

Po manželovi Aničku nejvíce hlídá teta, která už zvládne poslat inzulín. | zdroj: užito se svolením autorky Hedviky Kontoršikov

Babiččino přiznání a má úleva

Ano, přiznávám, že mám občas strach z přenechání zodpovědnosti. Bojím se, aby ten, kdo Aničku hlídá, péči správně zvládnul. I přes to všechno tomu ale chci dávat šanci. Obzvlášť tehdy, když se jedná o hlídání u babičky. Mamka si však bere k sobě zatím jen starší dceru Hedviku. Což mi v prvopočátku bylo líto a nechápala jsem, proč to tak je. Vůbec mi nedošlo, že může mít třeba obavy.

Mamka mi jednou při hovoru řekla: „Víš, my bychom moc rádi pohlídali i Aničku, ale máme z toho strach.“ A mně se po této větě tak nějak ulevilo. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem se tyto skutečnosti dozvěděla. Asi by mě více znervóznilo, kdyby byla až příliš nad věcí. Kolikrát se totiž stane něco, co mě samotnou u dcery překvapí. Několikrát se nám třeba stalo, že se vytrhla kanyla, nebo se odlepila, zalomila… To jsou věci, které po telefonu těžko vysvětlíte.

Abyste to správně pochopili, babičky (naše maminky) jsou stále poměrně mladé a pracující ženy, které nemají problém s ovládáním techniky. Spíš se obávají toho, jestli péči o Aničku skutečně zvládnou, nechtějí nic zanedbat. A tak jsme se zatím dohodli, že nebudeme, jak se říká, „tlačit na pilu“ a půjdeme na to pomalu a zlehka, po kratších intervalech. Začneme rodinu učit, jak s Aničkou “pracovat”.

A ještě takový krátký dovětek: I když má naše milovaná dcera diabetes, nehroutíme se. Jdeme dál. Její nemoc nám každý den ukazuje, jak moc je důležité držet jako rodina pospolu. Protože bez našich nejbližších by to prostě také nešlo – i díky nim si vážíme s manželem společných chvil o samotě mnohem víc, než kdy dříve…

Zdroj: vlastní zážitky autorky

3106