DIAmáma Hedvika: Dokážeme se smířit a přijmout dceřino onemocnění?

Na onemocnění dcery jsme si zvykli relativně rychle. Avšak její cukrovku nemůžeme poslat “na prázdniny” a odpočinout si od neustálých kontrol glykémie. Stále máme v hlavě červené světýlko, které bliká a upozorňuje. Ano, každému rodiči se změní život v případě jakéhokoliv onemocnění dítěte, pakliže to má být diagnóza na celý život. Já ale pevně doufám, že to tak nebude a věda bude dále postupovat!

Věřím, nebo chci věřit v to, že vědci časem skutečně vynaleznou lék na cukrovku…

Pomoc při bolesti a strachu

Při vzpomínce na mou pediatričku se musím usmívat. Byla to zkušená lékařka s mnohaletou praxí. Jen já asi nebyla jako dítě ukázkovou pacientkou. Při každém očkování jsem měla obrovský strach. Jednou jsem dokonce musela jít do laboratoře, kde jsem při odběru z prstu omdlela.

Paní doktorka nám odmala říkala, že při injekci/odběru krve si máme mačkat ušní lalůček. Tuto věc jsem naučila i starší dceru, která se také bojí injekcí a při každém odběru mě prosí, ať jí ucho pořádně mačkám. Anička se to naučila při zavádění infuzních setů a také si chce držet ucho.

Nesetkala jsem se skoro s nikým, kdo by tuto techniku znal. Každý se nad tím podivuje, ale mně a mým holkám to pomáhá. Teda, mně už ušní lalůček nikdo nemačká.

DIAmáma Hedvika: Vzhůru na edukační tábor! Jaké zážitky nám přinesl?

Letos mě čekala výzva. Jela jsem s dcerami na edukační DIA tábor pro rodiče a děti, který pořádalo Centrum pro dítě s diabetem. Jelikož měl ...

Zlehčování bolesti u nás nepochodí

Nikdy jsem neříkala: „Neboj se, ta injekce vůbec nebolí. Nic to není.“ Sama vím, že jsem vždy měla strach a opravdu to někdy zabolí. Z tohoto důvodu, pokud situace dovoluje, se snažím holky připravit na to, co je čeká. Když se třeba chystáme na kontrolu na diabetologii, kde Aničce odebírají krev, tak jí o tom řeknu předem a ukážu, jak ji budu držet a mačkat ucho. Myslím, že i díky připravenosti je daleko klidnější a odběry zvládá bez problému.

Kdyby mi někdo dříve řekl, že jednou budu aplikovat inzulín, píchat do prstu, zavádět infuzní sety, asi bych si klepala na čelo. Věřím, že pro okolí není příjemné dívat se na to, jak vytahujeme jehly. Napříč tomu všemu jsem se ale při aplikaci inzulínu dceři nikdy neschovávala. A to jednoduše proto, aby Anička neměla pocit, že je jiná a nestyděla se. Jenže občas jsme se setkaly s různými reakcemi…

Jeden příklad z praxe: Krátce po záchytu cukrovky jsem se chystala Aničce aplikovat inzulín, když v tom se k tomu zrovna nachomýtl švagr. Jakmile uviděl inzulínové pero a dezinfekci, tak spustil: „Aničko, ty jsi ale malý chudáček. Snad tě to nebolí!“ A jakouže reakci to vyvolalo? Pláč a odmítání životně důležité injekce. 

I přes všechnu bolest se radujeme z maličkostí. | zdroj: užito se svolením autorky Hedviky Kontoršikov

Naleznu odpověď na moji otázku?

Každý z nás má na přijetí nemoci jiný názor, který se mění s časem. Já ani můj manžel nejsme stále s dceřinou cukrovkou srovnaní. A to už uběhlo celých deset měsíců. Stále přemýšlíme, zda jsme někde neudělali chybu. Přijali jsme ale karty, které nám život rozdal, a teď se s nimi učíme hrát. Celé dny se snažíme vyložit „čistou postupku“, aby byly hodnoty glykemie dcery co nejlepší.

S přijetím všeho souvisí snad i to, že pro nás dcera není nemocná! Nechtěla bych, aby ji v životě někdo litoval, aby se na ni okolí dívalo jako na nemocného “chudáčka”, který si musí hlídat jídlo a posílat inzulín.

Anička je jinak zdravá a krásná slečna, jako starší dcera Hedvika, jen má prostě životní omezení. Pokud se nám a později i jí bude dařit všechno dodržovat, tak ji nemusí potkat žádné zdravotní komplikace. A proto děkuji za to, že nám život poslal „jen“ cukrovku, se kterou se dá plnohodnotně žít. I když jsou chvíle, kdy bych tuhle nemoc poslala plnou parou ke všem čertům!

Zdroj: autorka čerpala z vlastních zážitků a zkušeností

3337