Topolánek: „Cukrovka neodchází musíte se s ní naučit žít“

Diabetes vás přepadl ve chvíli vašeho politického vrcholu. Jak jste to tehdy snášel?

Dalo se to čekat. Práce vrcholového manažera nebo politika s sebou nese neskutečné množství zdraví škodlivého chování. Ať už mluvíme o stresu, nepravidelné a špatné stravě, sem tam nějakém alkoholu…

Žádný pohyb.

Ano. Speciálně v politice lidé přiberou, mají vyšší míru tuku, vyšší cholesterol, často problémy s tlakem. Mně se k tomu přidala i začínající sepse na plicích.

Jak vám na to tehdy přišli?

Tehdy jsem se vrátil z oficiální návštěvy USA a Kanady a chystal se odletět na důležitou pracovní cestu do Vietnamu, Jemenu a Emirátů. Necítil jsem se úplně dobře a na úřadu vlády byl pečlivý doktor, velice pečlivý, který mi tehdy udělat testy. Zjistil, že mi hrozivě vyskočil cukr. V glykemické řadě mi naměřili cukr asi devatenáct. Nechtěl mě na cestu pustit, ale já mu řekl, že to budeme řešit pak.

Velkou oporou je Mirkovi Topolánkovi jeho manželka Lucie Talmanová.

A po návratu se vám změnil život…

Po návratu mi diabetoložka řekla: Pane premiére, s vaším způsobem života nemáte šanci sám ohlídat životosprávu, uděláme nějakou medikaci. Řekl jsem jí, že mě špatně zná. Že jsem sice možná impulzivní člověk, ale že jsem také velmi disciplinovaný. Sám bych to ale nezvládl. Svolal jsem tedy do své kanceláře celý tým, všechny, kdo měli vliv na můj život – od kuchařů přes protokol a ochranku, moji ženu – a řekl jsem lékařce, ať jim vysvětlí, kdy a kolik mám jíst, jak mám změnit styl života.

Zvládal jste to hned?

Za tři měsíce jsem shodil dvacet kilo, ze 117 na 97 kilo. Hodnota cukru v krvi se mi spravila, zpočátku jsem měl šest nebo šest a půl, pak jsem se dostal dlouhodobě pod normu. Do programu jsem zařazoval víc sportu, víc jsem řešil, jak žiju. Když jsem odešel z politiky, tak už nebyl problém to udržet. Ale už od roku 2008 jsem na dobrých číslech, nikdy jsem nemusel užívat žádnou medikaci.

V prezidentské kampani podpořila Mirka Topolánka i Karolína Plíšková. Společně si zahráli na tenisovém turnaji pořádaném na podporu dětí z FOD Klokánek.

Jak se se změnami vypořádalo vaše nejbližší okolí?

Museli jsme pochopitelně přizpůsobit skladbu stravy, žena se naučila vařit podle diabetické kuchařky, deset let nepekla cukroví, počítala mi chlebové jednotky. Začátky byly těžké. Byl jsem permanentně hladový, naštvaný, lidi kolem mě občas trpěli…

V televizních záběrech vidíme při různých zasedáních na stole bagety, chlebíčky… To musel být těžký boj.

Představte si, jdete na poradu, třeba Bezpečnostní rady státu. Tam se u vás úplně automaticky projevuje takzvaný chápavý reflex. Řešíte zásadní věci bezpečnosti státu, sáhnete popaměti na místo, kde bývá talíř s vajíčkovým chlebíčkem, který bezmyšlenkovitě sníte, hrábnete podruhé, tentokrát třeba po lososovém chlebíčku. Já tam ale najednou našel mrkev. A když jsem tam hrábl podruhé, tak už jsem si otloukl klouby o prázdný talířek.

Vy to teda celé od počátku zvládáte bez medikace?

Neříkám, že to všichni dokážou, že se to všem může podařit. Každé tělo reaguje jinak. Někdo nemá vůli, někdo zase oporu okolí. Věřím ale, že každý diabetik druhého typu je schopen pozitivně své zdraví a kondici ovlivnit. Cukrovka neodchází, s cukrovkou se musíte naučit žít. Když se vám to podaří dostat pod kontrolu, trochu se hýbete a přizpůsobíte životosprávu, tak žijete úplně plnohodnotný život.

Takže rada dvojkařům je vzchopit se a bojovat s tím?

Znám svůj příběh a znám, z pohledu premiéra, i ten ekonomický „makropohled“. A proto mně připadá trochu sobecké, že těch osm set tisíc diabetiků druhého typu – mnohdy jen díky tomu, že třeba nenašli tu sílu se nepodvolit nebo vůli bojovat – poškozuje, vzhledem k výdajům na léčbu, řádnou zdravotní péči těch, kteří se s cukrovkou narodí. V této zemi žije téměř dvě stě tisíc těžce nemocných
lidí, kteří jsou závislí na specializované drahé péči, a my s „dvojkou“, kteří si za to můžeme často sami, je svým způsobem ohrožujeme.

Kdyby vás po tomto rozhovoru oslovil čerstvě diagnostikovaný diabetik s prosbou o radu, co byste mu řekl?

Nesmírně důležitý je pohyb. Každý si musí najít, co ho baví. Může to být chůze, aerobní pohyb, běžky…

Kampaň byla náročná, Mirek Topolánek má ale energie na rozdávání. Tady při návštěvě ostravského Velkého světa techniky.

Vy jste tehdy s něčím začal?

Já třeba v 54 letech začal hrát hokej. Zpočátku jsem pokaždé spadl na záda, ale vždy jsem se zvedl. Dneska už přijmu puk, přihraju a dokonce dám někdy i gól. K pohybu je třeba navyknout si na další změnu životosprávy. Mně se to taky podaří někdy porušit, člověk není stroj. Důležitá je pravidelnost, dodržování zásad, které respektuje i okolí diabetika, základní disciplína. Něco si sem tam odpustit. Já třeba přestal pít tvrdý alkohol. A to jsem milovníkem šestnáctileté whisky single malt…

Alkohol jste úplně vypustil?

Whisky si dám jen výjimečně, jednou ročně. Mám rád bílé suché víno. Vždy ale nejdřív zjišťuji, jaký je v něm zbytkový cukr. Takovéto návyky pomáhají.

Stejně to ale pro vás musel být šok, když jste se do té doby nemusel v ničem omezovat.

Já si obecně myslím, že je třeba z nevýhody udělat výhodu, z nedostatku přednost, že když k něčemu takovému dojde, musíte pracovat na změně, na zlepšení.

Ještě se vrátím na začátek. Říkal jste, že když vám objevili diabetes, nebyl to pro vás šok. Měl jste tedy zřejmě dobré informace, měl jste s ní také zkušenost z vašeho okolí?

Že se „něco“ děje, na sobě cítíte, takže to pro vás nemůže být žádným velkým překvapením. Kromě toho jsem cukrovku v rodině už poznal. Vy to ze začátku přecházíte jako chřipku, ale organismus, který je permanentně vyčerpávaný a stresovaný, všechno vrátí. Organismus je pěkný hajzlík, co si v něm naskládáte, to vám vrátí dvojnásobnou silou.

Dotaz na Lucii Talmanovou, manželku Mirka Topolánka:

Jak bylo těžké zvyknout si na kuchyni diabetika a novou životosprávu?

Ze začátku jsem toho věděla o nemoci a všem, co s ní souvisí, určitě víc než manžel. Myslím, že muži obecně podceňují důsledky cukrovky, protože nebolí, aspoň ze začátku. A je často na nás, ženách, abychom byly ty důsledné. Za jednu noc jsem se naučila přepočet na chlebové jednotky. Druhý den jsem absolvovala pohovor s diabetoložkou. Třetí den jsem si koupila kuchařské knihy typu Vaříme s diabetem a rozdala zásoby slivovice. Klobásy v ledničce vystřídala zelenina. Mirek se výzvy chopil – ostatně jako každé výzvy – stylem „porazím cukrovku k.o.“. Když zhubl 20 kg, všichni si mysleli, že má rakovinu. Neměl. Uzdravoval se. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem přestala péct, s umělými sladidly mi to nešlo. První Vánoce jsem měla tajně schovanou krabičku s cukrovím od kamarádky a v noci jsem ho chodila užírat. Už deset let drží Mirek cukr pod 5 a občas si dá kousek dobré hořké čokolády. A já mám sny odehrávající se u Myšáka a v kuchyni paní
Ivety Fabešové.

Rozhovor je převzatý z časopisu DIAstyl 1/2018

1775

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný