Dia děti hledají školku

Nejdřív jsem se obávala svěřit svého malého syna cizím lidem, zvlášť když jsem sama dobře věděla, co všechno je nutné zajistit a hlídat. Na školku ale přece jen došlo a jako jedni z mála jsme měli velké štěstí. Dnes je syn ve školce K. Čapka v Poděbradech třetím rokem a jsme moc spokojení – skvělá školka, skvělé paní učitelky, jídelna i kuchařky. Bohužel ne všude to takto šťastně probíhá. Dokazuje to pár následujících příběhů, vesměs komentářů rodičů diabetiků ze sociální sítě:

,,Dnes jsem byla ve školce domlouvat svačiny a obědy a bylo mi řečeno, že nejsou povinni vařit diety. Všichni rodiče diabetiků víme, že naše děti nejedí žádnou dietu, ale potřebují pouze zvážit jídlo na předem domluvené množství. Nevěřili byste, jaký to pro kuchařky je problém. Svačiny budu tedy připravovat doma a dávat mu je s sebou do školky. A na oběd už půjde domů.“

,,Moje dítě potřebuje změřit glykemii na svačinu, oběd a někdy i mezi jídly. O měření glykemií ale paní učitelka nechtěla ani slyšet. Jak to udělat, když učitelka nemá povinnost dítě změřit? Budu muset jezdit do školky měřit já. Hlavně, že je malý mezi dětmi.“

,,Dnes jsem si poplakala. Ve školce dnes zvládli první hypo 2,6 mmol/l. Malé opravdu nebylo dobře. Byla jsem na všechny moc pyšná. Druhý den, když jsem ji opět přivedla do školky, mi bylo řečeno, že by bylo lepší, kdybychom si začali hledat jinou školku.“
,,Musela jsem ve školce podepsat papír, že moje dítě chodí do školky na moji zodpovědnost.“

,,Do školky jsme chodili ještě před nemocí. Když po diagnóze malý nastoupil znovu do školky, školka ho odmítla. Museli jsme odmítnutí řešit přes zřizovatele školky – magistrát města Olomouc. Ti nám řekli, že dítě nemohou vyloučit, že by šlo o diskriminaci. Školka ho tedy přijala zpět, ale jak se mám cítit, když vím, že syn chodí do školky, kde ho nechtějí? Alespoň, že děti to tak (snad) nevnímají a jsou jen rády, že jsou mezi kamarády.“

Rodiče stojí školka hodně sil

Spousta rodičů zdravých dětí si možná až teď uvědomí, co je školka pro nás za starost. Většina rodičů malých diabetiků zůstává v domácnosti a docházka jejich dětí do školky je stojí spoustu sil a psychického vypětí. Dávají své děti do školky třeba jen na 4 hodiny denně, aby nebyly vyloučeny z kolektivu a mohly se ve školce pomalu vzdělávat jako ostatní. Často jim připravují do školky svačiny a na oběd si je berou domů. Někteří rodiče musí běhat do školky kvůli aplikacím inzulinu, posílání bolusu nebo měření glykemií. Také musí být neustále na telefonu, připravení podat radu, kdyby bylo třeba, a také, že bývá.
Abychom si my rodiče usnadnili práci, naučili jsme naše 4leté děti aplikovat si inzulin. Předáváme jim obrovskou zodpovědnost. Já jsem se k tomu rozhodla, protože jsem nechtěla, „aby mi do mého dítěte píchal cizí člověk“. Jiní to své děti naučili proto, aby měli trochu svobody a dítě už se o sebe ve školce postaralo samo (když tu zodpovědnost nechtějí převzít učitelé ve školce).
Samozřejmě, že víme o možnosti objednat si asistenta z charity, kterého platí pojišťovna. Můžete si s ním domluvit čas na svačinu, na oběd, kolik jednotek aplikovat atd. Ale co když má dítě vysoké hodnoty mimo tuto domluvenou dobu? Asistenti z charity tam nevyrazí na naše zavolání. Pak nám dítě s glykemií 15 mmol/l pobíhá po školce, protože není nikdo, kdo by mu dal injekci nebo poslal bolus. A přitom chceme, my rodiče a lékaři, dobrou kompenzaci, aby naše děti neměly nemoci vypěstované nesprávným dodržováním pravidel diabetu. Je to trochu začarovaný kruh.
Připadá mi absurdní, co vše musí rodiče a děti podstoupit, když se chtějí zařadit do společnosti. Uvědomme si, že ty děti za to nemohou!

Zuzana Kudrnová

1046

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný