Z deníku diabetika: Zoufale hledám cestu z bludného kruhu. Po lécích na cukrovku je mi zle, bez nich také
Deník diabetika: Pravda o cukrovce, kterou tajím
Život s diabetem není ve skutečnosti tak snadný, jak se na první pohled může zdát...
Zdroj: UŽITO SE SVOLENÍM AUTORKY KATEŘINY FORTELKOVÉ
Už několikrát jsem si sedla za notebook a vypsala se. Sdělila své pocity. Pokaždé jsem se ale rozhodla článek nepoužít a napsat o něčem jiném. Kdo by chtěl číst, že je diabetes utrpení? Tohle přeci nemohu zveřejnit. Když jsem to dala přečíst mé blízké osobě, vždy mi řekla, že je to moc negativní. Kde se ale nachází pravda?
Dostávala jsem rady typu: “Dej k tomu nějakou vtipnou historku. Ať se lidi také pobaví. Zlehči to.“ Vlastně to, co dělám celý život. Zlehčuju to, jak mi je. Tvářím se uvědoměle. Odpovídám: ,,Ano, je to těžké, ale nedá si nic dělat. Můžu všechno a život je úžasný i tak.“ Přitom chci říct: ,,Diabetes stojí za nic. Nechci ho. Být silná je tak náročné – a občas mám pocit, že už nemůžu. Ta zodpovědnost, strach, kontrolování, rozhodování.“
Jak to mít v hlavě srovnané a nenechat se tím ovládnout? V mém případě to je vlastně celé o potlačení. Žít, jako by se nic nedělo. Píchat si inzulín, dojídat “hypa”, pakovat DIA věci, vstávat v noci, bát se budoucnosti, počítat jídlo a dělat miliardu rozhodnutí, která často nekončí tak, jak si člověk představuje. A to vše vedle normálního života.
Pojďme si na chvíli sundat tu masku
Tu masku toho, že vlastně můžeme vše, na co si vzpomeneme, a nic hrozného se neděje. Ten optimismus, kterým se snažíme hýřit, ať už kvůli okolí, nebo kvůli sobě. Samozřejmě, co diabetik, to názor. To jiný pocit. Já se ale cítím uvězněná v roli, kterou jsem na sebe vzala. Roli silné holky, která všechno zvládá. Čelí nepřízni osudu s úsměvem. ,,Obdivuju tě, jak to všechno zvládáš.“ Takové jsou reakce na mé chování. Mile se usměju a přitom se chci zoufale rozesmát. Zvládám?
“Bojím se. Je toho na mě moc. Cítím se přehlcená.”
Častokrát se zlobím sama na sebe za své výsledky. Vyčítám si má rozhodnutí. Přijdu si neschopná, když se dívám na čísla, která nechci vidět. Nikdo z nás si tuhle cestu nevybral a nikdo si to nezaslouží.
Deník diabetika: Můj vnitřní boj po přechodu na inzulínovou pumpu
Den první Po nastřelení se prohlížím. Procházím se po pokoji a dívám se do zrcadla. Vypadá to fakt dobře. Vzhled asi nebyl nikdy problém. I ...
Co s tím ale uděláme? Budeme se litovat? Přestaneme se snažit mít skvělý život i tak? A tak zase nandávám tu masku. Ne jenom pro okolí, ale také kvůli sobě. Proto, abych ten život s diabetem zvládla. Masku silné holky. A jdu si to tady užít.
Zdroj: autorka vycházela z vlastních zážitků a zkušeností
31851
