Deník diabetika: Můj vnitřní boj po přechodu na inzulínovou pumpu

Den první

Po nastřelení se prohlížím. Procházím se po pokoji a dívám se do zrcadla. Vypadá to fakt dobře. Vzhled asi nebyl nikdy problém. I když… Věřím, že kdyby mi bylo o 10 let méně, srovnávala bych se s kanylou a krabičkou na těle daleko hůř.

Dneska, ve svých šestadvaceti letech, se na to dívám úplně jinak. Mám už vybudované pevné zdravé sebevědomí a tohle s ním ani nehne. Ba naopak! Jsem nadšená. Veškeré funkce pumpy mě vyloženě baví a už teď je mi jasné, že moje kompenzace se zlepší.

Zvrat a vnitřní boj

Stojím ve sprše a brečím. Dělám si jídlo a najednou brečím. Brečím bezdůvodně už po několikáté, a kdybych se mohla postavit sama před sebe, asi bych na sebe koukala jak puk. Možná s bradou dole a klepala si na čelo. ,,Co blbneš??“ Snažím se v sobě trochu hrabat, ale zjišťuju, že jsem opravdu spokojená. Vidím naprosto jasné výhody.

Asi to chce čas. Nějaký proces přijetí. Je to změna. A nejde o jiný sestřih. Najednou máte kanylu z břicha a na konci relativně velkou krabičku. Je to vaší součástí. První týden je velmi vyčerpávající. Spousta nových vjemů. Nemůžu spát, pumpa mě při každém převalení tahá a musím ji přendávat s sebou. Neustále vymýšlím, za co ji zaháknu. Tělo si také zvyká, vždyť mám jiný inzulín, najednou ho potřebuji méně, a ještě systém dávkování je jiný. Jsem z toho psychicky i fyzicky velmi vyčerpaná. Mám stavy, kdy se na ni dívám a vidím, že zhmotňuje moji nemoc. Když ji sundám, nejsem schopná žít. Tohle potřebuju k tomu, abych přežila. Derou se mi do očí opět slzy.

,,Potřebuju chvíli, abych se s tím srovnala. Beru si den volna.”

Můj život s cukrovkou bez obalu: „Chci sdílet skvělé zážitky, ale i nezdary.“

Nejdřív bych se ale ráda krátce představila. Jsem úplně normální šestadvacetiletá ženská, která vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a ...

Stálo to za to

Po dvou týdnech se konečně vše uklidňuje. Je mi dobře, brečet se mi už nechce a glykémie se krásně drží! Budím se ráno s rovnou linkou a ten pocit je k nezaplacení! A teď nemyslím pouze mou psychiku, ale také mé fyzické rozpoložení! Mám spoustu energie. Lépe se mi pracuje. Tráva je zelenější a nebe modřejší. ,,Dejte mi do pozadí písničku, kráčím s úsměvem do práce.” Dokonce mě baví pohledy na ulici. Žádné zandávání a schovávání, hezky za pásek a hlavu nahoru. Cítím, že jdu správným směrem.

A co dalšího mě potkalo s touto zázračnou krabičkou? To zase příště! Přeji vám všem krásné léto.

Zdroj: autorka vycházela z vlastních zážitků a zkušeností

16524