Deník diabetika: Kdy říkám na rande, že mám cukrovku?

“Holky, on je nejlepší!!!” přiřítila jsem se v klubu celá rozjařená. “Jak to?” zajímalo holky. “On ví, jak funguje inzulínová pumpa!!”

“Holky, tak toho si vezmu!” tvrdila jsem na festivalu. “Z jakých důvodů tentokrát?” smály se holky. “Ví, o čem je cukrovka. A řekl mi, že mu je jasné, že nikdy nebude schopný pochopit, čím si procházíme.” Seděla jsem zasněná a nechápala, že někdo takový vůbec existuje.

A takhle bych mohla povídat dál. Nebudu lhát, je to mé slabší místo. Kamarádky se tím dobře baví a já vlastně taky. Někdo letí na peníze, já letím na empatii a znalost o diabetu. To je přeci ještě dobré.

Každopádně zpátky k otázce: “Kdy říkám na rande, že mám cukrovku?”

Tomuto tématu se nevyhýbám z toho důvodu, že by mi to bylo nepříjemné. Nýbrž kvůli tomu, že mě jednoduše nebaví. Bohužel, když řeknete, že máte zlomenou nohu, člověk si dokáže relativně přesně představit, o čem zlomená noha je, a vy můžete v rozhovoru pokračovat dál. Když ale řeknete, že máte cukrovku, představy lidí se velmi liší od skutečnosti. A to já nesnesu. Takže s touto větou přichází tak 5–10 minut vysvětlování toho, co diabetes vlastně je. Což stojí hodně energie. Energie, kterou se mi nechce vynakládat do kluka, u kterého jsem se ještě nerozhodla, jestli ho vůbec někdy znovu uvidím. Z toho důvodu se tomu tématu jednoduše ráda vyhýbám. Ne vždy to ale jde.

Deník diabetika: Bude to někdy dobré?

Emoční stavy, které přicházejí jako odpověď na obrovskou zodpovědnost, kterou diabetes představuje, jsou mnohem horší. To, jak moc ...

Když to není hned vyřčené…

Šla jsem na rande a kluk mě vzal do jedné pražské restaurace na střeše s výhledem na Staroměstské náměstí – nádhera. Rozumíme si, smějeme se, když se v historce zmíním, že jsem měla narozeniny. Moje společnost si odskočí a pět minut po tom, co se vrátí, mi číšníci přinesou obrovský zmrzlinový pohár s prskavkou. Do háje. Radost pouze předstírám. Překvapení nikoliv. 

Mám vytáhnout jehlu – tentokrát jemu jako překvapení – a pustit se do zmrzliny? Mám vlastně jinou možnost? Poděkovat a odmítnout? Říct, že zmrzlinu nejím? Jde mi především o to, že ten pohár jíst nechci. Rozhodí mi glykémii, i když si na něj píchnu inzulín.

No nic, vytahuju jehlu a vím, kam se stočí konverzace na dalších 15 minut. Ať ten kluk kouká stát za to! Nestál. A ještě mi rozhodil glykémii!

Na jiném rande se procházíme, koupíme si u stánku café latte a jdeme dál. Když ho ochutnám, zjistím, že mi do něj nasypali cukr. Zastavím se a nahlas nechápu: ,,Proč tam cpou cukr? Tak je to normální?“ Namířím si to zpátky ke stánku. Vyřeším si svou kávu bez cukru a až pak si vzpomenu na můj doprovod. Ten stojí a jenom kouká. Dojde mi, jak mé chování muselo působit. Přiblížím se a dostanu otázku: ,,To byl ten cukr opravdu takový problém? Přibereš?“ Už teď vím, že se mi stejně nelíbí, a tak odpovídám: “Jo.”

Většinou to jsou tedy situace, které ze mě dostanou, že jsem diabetik. Ještě se mi nestalo, že bych to uvedla slovy: “Musím ti něco říct…” Nikdy ale pro nikoho nebyl diabetes důvod, aby mě nechtěl. Většinou mě to v jejich očích udělá ještě zajímavější. Abych vám ale řekla pravdu, jsem ráda, že se mě momentálně randění netýká. Proč? To vám zas povím příště…

Zdroj: autorka vycházela z vlastních zkušeností a zážitků

4200