Bylo možné přežít holokaust s cukrovkou 1. typu? Ernestu Sterzerovi se to podařilo díky kradenému chlebu
I ty nejtěžší životní zkoušky lze někdy zvládnout
Zdroj: mb-photoarts/Freepik
Jméno Ernest Sterzer jste možná ještě nikdy neslyšeli. Příběh tohoto diabetika 1. typu je však natolik pozoruhodný, že byste si ho rozhodně měli přečíst. Ukazuje totiž, že i ve zdánlivě patových situacích, kdy už nezbývá nic jiného než naděje, je odvaha a odhodlání tím, co nám může doslova a do písmene zachránit život.
Psal se rok 1925, když se dne 28. dubna narodil do vídeňské židovské rodiny Ernest Sterzer. Zdánlivě zdravé dítko, které se mělo čile k světu, však zasáhla krutá rána už v jeho třech letech. Tehdy mu totiž lékaři diagnostikovali diabetes 1. typu, a tak byl od svých dětských let až do konce života odkázán na aplikaci inzulinu.
Druhá světová válka znamenala životní zlom
Onemocnění cukrovkou ale nebylo ve srovnání s tím, co ho v budoucích letech čekalo, tím nejhorším. Zásadní zlom v jeho životě přišel na začátku 2. světové války s nástupem nacistického režimu, kdy docházelo k pronásledování a vyvražďování Židů. A jelikož Ernest Sterzer pocházel z židovské rodiny, nevyhnul se přesun do koncentračního tábora v Terezíně ani jemu.
Podmínky, které zde panovaly, si jen stěží dnes dokážeme představit. Mnoho lidí zde umíralo o hladu v příšerných podmínkách a Ernesta Sterzera by čekal stejný osud, pokud by nedostal svou pravidelnou dávku inzulinu. Dílem náhody či osudu se mu však podařilo zajistit si inzulin „výměnným obchodem“. Díky práci v pekárně měl přístup ke chlebu, který zde kradl a nosil jej milence jednoho československého dozorce, který hlídal židovské ghetto. A ta mu na oplátku poskytovala dávky inzulinu.
Trápí vás popraskané paty? S řešením této komplikace (nejen) u diabetiků pomůže správná péče i vhodná obuv
Věděli jste, že se s popraskanými patami a zhrublou kůží potýká až 20 % dospělé populace? A že ženy uvádějí tyto problémy ve srovnání s muži až o ...
Další životní rána a záchrana rezavou jehlou
V říjnu 1944, po dvou letech od příchodu do Terezína, byl Sterzer převelen do jiného tábora, a to v Osvětimi. Bohužel při svém přesunu ztratil malé pouzdro od fotoaparátu, v němž ukrýval injekční stříkačku, šest lahviček inzulinu a jehly.
Vzhledem k tomu, že jeho organismus byl na inzulinu závislý, upadl po dvou dnech bez něj do těžkého kómatu. Z něj jej po dalších dvou dnech probral lékař, ruský Žid, který měl k dispozici inzulin. Neměl však u sebe žádnou sterilní jehlu, a tak jej Sterzerovi aplikoval rezavou jehlou – ostatně, nebylo co ztratit, bez podání inzulinu by Sterzer zemřel. Jeho tělo ale vpich zvládlo, aniž by došlo k otravě krve.
Nebylo to však naposledy, co tento lékař Sterzerovi pomohl. O pouhé dva týdny později jej nevydal na smrt a zachránil ho před příslušníky jednotek SS. Zatajil totiž jeho nemoc a dočasnou pracovní neschopnost Sterzera odůvodnil tím, že má oteklou nohu, která se ale za pár dnů zase zahojí a nic nebude stát v cestě tomu, aby Sterzer opět pracoval.
Komplikace způsobené cukrovkou i špatnou životosprávou
Díky tomu, že Sterzera kryl ruský lékař, vyhnul se smrti, a následně byl opět přemístěn. Po opuštění koncentračního tábora se dostal do dobytčího vlaku, kterým putoval do jedné z největších německých továren na letadla. I když dostal na cestu od svého lékaře zachránce balíček léků, byly mu odcizeny, a tak se Sterzer opět dostal do stavu, kdy jeho život visel na vlásku.
Nechtěl však svůj boj o život vzdát, a tak o své nemoci informoval jednoho z vězeňských lékařů, který mu okamžitě podal inzulin a co tři dny mu nosil nové dávky. Vzhledem k dosavadní špatné životosprávě i nepravidelným aplikacím inzulinu byl však Sterzerův stav velmi vážný a kvůli oteklé noze už nebyl téměř schopen chodit. V jeho těle se objevovalo velké množství zánětlivých ložisek a rozvinula se u něj také paralýza měkkého patra – snad jen díky svým neustálým modlitbám neztratil schopnost mluvit.
Útěk a začátek nového života
Kvůli vážnému zdravotnímu stavu byl Sterzer převezen do nemocnice pro Židy. V ní však došly zásoby inzulinu, a tak byl převezen do nemocnice v Sachsenhausenu, kde mu dvakrát denně kontrolovali moč a jednou denně cukr v krvi. Museli mu zde dokonce podat i 110 jednotek inzulinu, aby stabilizovali jeho nebezpečně vysoké hladiny cukru v krvi.
Jakmile se jeho stav trochu zlepšil, byl poslán do tábora, kde musel den co den 16 hodin chodit za těch nejbrutálnějších podmínek. Když se mu proto 2. května 1945 naskytla příležitost utéct, využil ji. Jeho plán byl úspěšný a díky pomoci dvou amerických vojáků, kteří se o něj postarali a ošetřili ho, se mu o tři týdny později podařilo dostat do Vídně. Zde se však mohl následně setkat jen se svým bratrem, jelikož rodiče během války zemřeli v koncentračních táborech.
Domácí výroba bylinných tinktur je snadná. Připravte si kapky na posílení imunity či podporu trávení
Tinktura neboli silný alkoholový macerát z léčivých bylin se připravuje z čerstvých či sušených bylin a vysokoprocentního alkoholu. Ten by měl ...
Ani ztráta zraku ho nezastavila
Ve Vídni ho tedy již nic nedrželo. Nejen kvůli ztrátě rodinného zázemí, ale i zdejší nedostatečné lékařské péči se proto rozhodl Vídeň opustit. Přestěhoval se za svou sestrou, která žila v Americe. Zde se rozhodl začít nový život a stal se poskytovatelem poštovních služeb v New Yorku. I přesto, že postupně ztrácel zrak, o který nakonec zcela přišel v roce 1953, bojoval za svůj život, který mu v nemalé míře usnadňoval jeho vodicí pes Sheila.
Jak prokázal za svůj život mnohokrát, nevzdával se a bojoval vždy dál. Ani úplná ztráta zraku ho nezlomila a žil s ní dalších 20 let. Zemřel 1. května 1973. A i když byl jeho osud protkán nepřízní, ukázal, že nezdolná vůle, odvaha a touha žít mohou být tou tolik potřebnou hnací silou, díky které se dají zvládat i ty největší překážky…
Zdroje: diabetes.co.uk, docdroid.net, diabetesmadrid.org
3147
