Bezpečí máš ve svých rukou… nebo spíš hlavě?

PŘÍBĚH PRVNÍ: ŠTESTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM

Kluk jel tentokrát na trénink ze školy sám. Nešlo to bohužel zařídit jinak. Obvykle jezdí s ostatními kluky z oddílu, občas ho vozí táta autem. Všichni uznávají, že i starší školák jako on nemusí být na ulici v bezpečí, je-li sám. Ze stanice autobusu je to jen kousek cesty do šaten – tak tři sta metrů. Sotva pár minut. Autobus konečně zastavuje u stadionu. Kluk se připravil k výstupu u dveří. Zkontroloval, kdo se chystá vystoupit s ním. Věděl, že s někým podezřelým opustit autobus nesmí. V takovém případě by raději přejel o stanici dál a vrátil se stejnou linkou v klidu zpátky. Teď vystupoval sám. Fajn. Oknem přede dveřmi si prohlédl stanici. Nikde nikdo. Jen dva starší kluci. Zaujatě studovali tabuli s jízdními řády. Vypadali v pohodě. Normálka, dobrý, řekl si. Jakmile se za ním zavřely dveře, oba mladíci se k němu otočili. Jako na povel. Vypadali opile. Ten větší ustoupil stranou. Jako by mu chtěl uvolnit cestu, aby musel projít mezi nimi. „Určitě, tak blbý nejsem,“ řekl si kluk. „Mezi těmi dvěma ani za nic nepůjdu.“ Došlo mu včas, že je zle. „Hlavně se teď nepodělat,“ přikázal si v duchu. „Dělej kámo, naval prachy a mobil, nebo ti rozkopeme držku,“ vyštěkl ten větší. Nastavil ruku směrem k němu. Kluk vystartoval v momentě, kdy přikročil nebezpečně blízko blíž i ten menší. „Tady to máte,“ vyrazil ze sebe, nataženou ruku toho většího sklepl jednou svou rukou dolů a druhou mu stříknul přímo do očí pořádnou dávku obranného spreje. Měl ho pro jistotu připravený v ruce už z autobusu. Nenápadně, aby sprej nikdo neviděl, schovaný i s rukou v kapse bundy. Vždycky, když podobnou situaci doma trénoval, měl strach. Z toho, že neodhadne ten správný okamžik. Kdy začít s obranou? Kdy stříknout? Bál se, že protiútok provede neúčinně moc brzy nebo pozdě. Obával se, aby útočníka zbytečně předem ještě více nepovedenou obranou nevydráždil a ten mu pak ještě více ve vzteku nenamlátil. Obával se zbytečně. Trefil se perfektně. Uskočil hned stranou, za velkého útočníka. Ten se lekl, ucuknul, začal řvát bolestí a mnout si oběma rukama oči. Ten malý se zarazil. Nemohl zaútočit, velkého měl v cestě. Zpoza něj inkasoval proud spreje také rovnou do očí. Byl teď snadný cíl, překvapením z vyřazení toho velkého se pár vteřin nepohnul. Dost času na přesný zásah. Místo útoku se začal svíjet bolestí. A nadávat. V tu chvíli ale už kluk běžel jako o závod směrem ke stadionu. Na nic nečekal. Zvolnil až tehdy, když si byl jistý, že ho nikdo nepronásleduje.

Je to pohodlné, ale riskantní

Chlapec v našem příběhu postupoval správně. Zkontroloval, zda s ním někdo rizikový nevystupuje na stejné stanici. Podíval se předem, je-li na stanici bezpečno. Oba mladíky podcenil, ale nevypadali nebezpečně. Měl obranný sprej připravený v ruce k okamžitému použití, přitom skrytý v kapse. Nevyhrožoval jím předem. Neprošel mezi nimi – současným útokům ze dvou stran je těžké se bránit. Začal řešit jako prvního v pořadí více nebezpečného útočníka. Po zbavení se útoku okamžitě utekl z místa napadení.
Bylo vidět, že doma manipulaci se sprejem občas cvičil. Je otázkou, zda skutečně musel jít na trénink sám. To je však problém mnoha rodin, kde rodiče mají málo času a děti množství koníčků, na které se nějak musí dostat. Nechat cestovat školní dítě samotné je sice pohodlné, ale velmi riskantní. Osamocení mladší školáci jsou snadným cílem zlodějů, agresorů a různých psychopatů. Mimořádně nebezpečná je situace, kdy je útočníků více, zejména zaútočí-li všichni najednou.

PŘÍBĚH DRUHÝ: NEZTRATIT NERVY

Před přestávkou dostala obrovskou chuť na něco dobrého. „Co si takhle vylepšit si zbytek vyučování nějakou pochoutkou,“ řekla si. Ne něčím obyčejným ze školního automatu, ale pořádným voňavým kouskem z pekárny. Lákavý nápad. Supermarket s pekárnou je kousek naproti škole. Vše během přestávky v pohodě stihne. Teď brzy odpoledne je krám poloprázdný, žádná fronta u pokladny. Bude hned zpátky. Holkám se nikam tentokrát nechce, tak poběží sama. Bude hned zpátky. Vše běželo podle plánu. V obchodě skoro nikdo, sáček s úlovkem v ruce, chtěla proběhnout parkovištěm mezi auty zpátky směrem ke škole. Sotva sto metrů. Pečivo krásně vonělo a hřálo do ruky. Lekla se a málem vykřikla. Do uličky mezi auty, přímo jí do cesty, někdo prudce otevřel zadní dveře nenápadně stojící oktávky. Najednou jí za zády vyskočil chlap a snažil se jí vecpat na zadní sedadlo. Druhý ji vtahoval za tričko k sobě dovnitř. Začala naplno ječet. Křičela o pomoc, jak nejvíce mohla. Přesto ji skoro dostali dovnitř auta. Všechno vám to tady pozvracím, vykřikla a začala dávit. Vystrčili ji z auta tak rychle, jak ji dovnitř vtahovali. Doslova ji vyhodili ven. „Vypadni ven, ty krávo pitomá, mohla jsi si s námi hezky užít,“ uslyšela. Jak byla na zemi, vlezla rovnou pod sousední auto. Naštěstí bylo dost velké. Vzpomněla si na tátova slova: „Pamatuj, nikdo za tebou pod auto nepoleze.“ Nastartovali a zmizeli. Ani si nestihla všimnout, jak vypadali. Než skončila přestávka byla zpátky v lavici. Udýchaná, bledá, třesoucí se po celém těle a v umazaných kalhotách. Bez křupavého pečiva, ale živá a zdravá.

Holky se nestačily divit. Kdyby neviděly, jak vypadá, myslely by si, že prostě kecá, aby byla zajímavá. Byla i bez kecání.

Věnovat pozornost okolí se vyplatí

Velká parkoviště v patrových garážích nebo u obchodních center nejsou bezpečná, i když zde bývají kamery. Stále se tu něco děje. Lehce unikne pozornosti, že je někdo přepaden, okrádán nebo naložen do auta proti své vůli. Slečna udělala chybu, když si nevšimla dvou podivných chlapíků kolem zaparkované octavie, a druhou, když se snažila proběhnout těsnou uličkou mezi auty, která ji omezila v možném úniku. Správně v nebezpečí křičela o pomoc, aby upoutala pozornost okolí. Dostatečně věrohodně zahrozila i zvracením. Auto si dobrovolně pozvracet nenechá nikdo. Aby unikla dalšímu možnému chycení, pohotově zalezla pod nejbližší auto do doby, než nebezpečí pominulo.

Jak souvisí bezpečí s cukrovkou?

Výrazně. Při akutním stresu stoupá glykemie. Útěk nebo boj o záchranu života je stresem nejvyšším. Látková přeměna člověka je na takové situace připravována po tisíciletí. Glukóza, tj. rychlý zdroj energie, musí být okamžitě mozku a svalům k dispozici. Nejen popsané nejvíce nebezpečné, ale i „běžné“ stresové situace mohou cukrovku „rozhodit“. Může jít například o adrenalinové sporty nebo cesty městem, pokud dítě cestuje v obavách z nebezpečí samo. Výrazným stresovým (hyperglykemizujícím) faktorem pro řadu dětí bývá i škola. Pamatujme na to při hledání vysvětlení „nejasných“ vyšších glykemií v deníčku nebo křivkách monitorací dítěte.

MUDr. Jaroslav Škvor, CSc.

727

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný