Anna Kuchařová žije „na hraně“

Slackline je poměrně nová sportovní disciplína. Zahrnuje balancování, chození a skákání na popruhu upevněném mezi dvěma body, například stromy. Velmi blízko má tedy ke klasickému provazochodectví. Jednou z disciplín tohoto sportu je higline, kdy je popruh natažený vysoko mezi stromy či skalními věžemi. A právě v této disciplíně dosáhla Anna Kuchařová již dvakrát na ženský evropský rekord.

Vybrala jste si velmi náročný, adrenalinový sport. Vyhovuje vám „život na hraně“?

Ráda se pohybuji na hranici svých možností a překonávám sama sebe. Při chození ve výškách jde spíš o překonávání psychických hranic, než těch fyzických. Ale samozřejmě je to i makačka pro tělo.

Jaké okamžiky jsou pro vás nejtěžší a co vám pomáhá překonat je a pokračovat dál?

Nejtěžší jsou chvíle, kdy ze sebe nedokážu vymáčknout vše. Když se mi lajna rozhoupe a já nebojuji a vzdám to. Někdy jsou to celé dny, kdy cítím, že do toho neumím dát 100%. Nejvíc mi pomáhá, když přijmu, že mi to nejde. Mám se ráda ve své nedokonalosti. A to je první krok k tomu abych v dalším pokusu dokázala jít právě na ty své hranice. Není to recept na úspěch, ale je to zaručený recept na super zážitek. Když dokážu dát do pokusu všechno, co ve mě je, tak mám radost i když spadnu. Uvnitř vím, že víc jsem udělat nemohla.

Co se vám honí hlavou, když jste uprostřed cesty nad propastí?

To je různé. Nejlepší je, když má mysl utichne. A já cítím takové jemné propojení s okolím. Cítím se součástí tohoto krásného světa. Skvělý pocit také mám, když se po lajně „rozběhnu“ a dělám kroky v úplně pravidelném rytmu, jako tep srdce.

Při chůzi po lajně zřejmě nutné umět zachovat klid a soustředit se. Máte na to nějaké mentální cvičení?

Ano, mám. Slackline mě tolik učaroval právě tím, že okamžitě vidím, jak mé myšlenky ovlivňují skutečnost. Pomyslíte si: „Teď se to bude klepat.“ …a ono se to rozklepe. Pomyslíte si: „Na to nemám!” nebo naopak “Dnes mi to jde skvěle, už jsem skoro na konci!” …a v obou případech do půl vteřiny padáte z lajny dolů.
Na lajně se učím odchytit své myšlenky v samém začátku a ty, co nechci, vyhodit z hlavy ven.
Trénuji to i v běžném životě. Při čekání na metro, nebo při stání v koloně. Zkouším zastavit ten nepřetržitý proud myšlenek v mé hlavě. Je příjemné chvíli nemyslet na nic. Jen být tam, kde zrovna jsem. Super cvičení na to je říct si v duchu: “Jaká bude má další myšlenka?”

Říká se, že první krok je nejtěžší. Co byste doporučila lidem, kteří mají problémy své obavy překonat?

Nevím, zda lze něco doporučovat. Každý jsme jiný. I já se většinou bojím udělat první krok, protože mám pocit, že to nezvládnu, že selžu. V takových chvílích se snažím ponořit do ticha v sobě a uvědomit si, že i kdybych selhala, tak se nic nestane. Svět se nezastaví a já nebudu o nic horším ani lepším člověkem, ať to dopadne jakkoli. Jediné, co rozhoduje je právě ten vnitřní pocit, jestli jsem do toho dala vše, co ve mě je. A někdy si vzpomenu na svou devadesátiletou babičku, která mi říká: “Aničko, nikdy jsem nelitovala věcí, které jsem udělala, vždy jsem litovala jen toho, co jsem neudělala. Tak to prostě zkus.”

Akce Žijeme na hraně na Staroměstském náměstí

S Annou Kuchařovou se můžete osobně setkat 25. září na Staroměstském náměstí v Praze, kde bude probíhat osvětová akce zaměřená na diabetes s názvem Žijeme na hraně. Jejím cílem je upozornit kolemjdoucí na životní styl diabetiků, který často připomíná právě chůzi po napnutém laně – hladina glykemie se vychyluje hned na jednu, hned zas na druhou stranu a udržet rovnováhu dá pořádnou práci. „O diabetu jsem se poprvé doslechla na zážitkovém kurzu první pomoci ZDrSEM. Věděla jsem o nenápadné plíživosti této choroby, takže když mě organizátoři akce oslovili, šla jsem do toho,“ říká Anna Kuchařová. Zmíněnými organizátory jsou pacientské organizace Diabetik KV a DIAKTIV CZECH REPUBLIC, partnerem je firma Sanofi a časopis DIAstyl. Více informací o připravované akci najdete na webových stránkách zijemenahrane.cz nebo na Facebooku na www.facebook.com/zijemenahrane/.

1374

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný